ECLI:CZ:US:2007:4.US.840.07.1
sp. zn. IV. ÚS 840/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. V. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 44 To 842/2006, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 37 Nt 117/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 37 Nt 117/2006, byl stěžovatel vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Obvodní soud dále rozhodl, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele ani nabídka peněžité záruky. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 44 To 842/2006, rozhodnutí obvodního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu. O písemném slibu stěžovatele a peněžité záruce pak městský soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Obvodní soud pro Prahu 6, který rozhodoval v prvním stupni, nebyl soudem místně příslušným. Dle ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Návrh na vzetí stěžovatele do vazby podával státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), který má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5. Dle názoru stěžovatele byl tedy k rozhodování o vzetí do vazby ze zákona místně příslušný tento soud a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 6. Postup státního zástupce městského státního zastupitelství, kdy tento podal návrh u jiného soudu než je ten, v jehož obvodu má své sídlo, je umožněn extenzivním výkladem ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu, který je obecnými soudy v praxi akceptován. Dle tohoto výkladu je státní zástupce městského státního zastupitelství oprávněn podat návrh u kteréhokoliv soudu, náležejícího do obvodu působnosti městského státního zastupitelství. Tato praxe je však v rozporu se zněním citovaného ustanovení a ve svém důsledku odnímá zadrženého obviněného jeho zákonnému soudci, což zakládá porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutečnost, že byl k podání návrhu na vzetí do vazby zvolen právě Obvodní soud pro Prahu 6, byla zdůvodněna tím, že ke stíhané trestné činnosti mělo dle dosavadních zjištění dojít v obvodu působnosti tohoto soudu. K tomuto závěru však orgány činné v trestním řízení dospěly na základě vykonstruovaných a neprověřených informací, uvedených v účelově vyhotoveném úředním záznamu ze dne 20. 6. 2006. Tato zjištění však nebyla s ohledem na znění ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu způsobilá založit místní příslušnost soudu pro provádění úkonů v přípravném řízení, jak mylně dovozoval obvodní soud. Stěžovatel taktéž uvedl, že byl policejními orgány šikanován, neboť byl z Věznice Praha-Ruzyň převezen do Věznice v Českých Budějovicích, kde byl držen v samovazbě, přičemž se tak mělo údajně stát z taktických důvodů, k dosažení účelu vazby. Nepochybně se však jednalo o snahu zneužít výkonu vazby stěžovatele k psychickému nátlaku na jeho osobu, směřující k vynucení přiznání viny. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, z nějž vyplývá, že ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by pro to byly jakékoliv důvody.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu; bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že výkladu ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu tak, jak jej provedly obecné soudy, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Předmětné ustanovení trestního řádu nedává jednoznačnou odpověď, jak posuzovat situaci, kdy je návrh v rámci přípravného řízení podáván státním zástupcem krajského, resp. městského státního zastupitelství. Praxe se ustálila na stanovisku, že v takovém případě může být návrh podán u kteréhokoliv okresního, resp. obvodního soudu, v celém kraji (srov. např. P. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář - I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, 2005, str. 200). Zákon stanoví, že k provádění úkonů v přípravném řízení je "příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh". Jelikož státní zástupce krajského (městského) státního zastupitelství je činný ve všech obvodech, náležejících do působnosti krajského (městského) státního zastupitelství, nelze dovodit, že by výklad provedený obecnými soudy neměl oporu ve znění citovaného ustanovení, tedy že by se jednalo o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy o argumentaci objektivně neakceptovatelnou a ústavně nekonformní. Nutno v této souvislosti podotknout, že oprávnění státního zástupce krajského (městského) státního zastupitelství zvolit, u kterého okresního (obvodního) soudu podá návrh na provedení úkonu trestního řízení, není neomezené. S ohledem na význam ústavně zaručeného práva na zákonného soudce nelze připustit, aby státní zástupce při zakládání místní příslušnosti konkrétního okresního (obvodního) soudu postupoval zcela libovolně, nýbrž je vždy třeba zkoumat, zda pro podání návrhu na provedení úkonu trestního řízení u konkrétního soudu existovaly věcné důvody. V projednávané věci byla tato podmínka splněna, neboť skutečnosti, zjištěné v dosavadním průběhu trestního řízení, svědčily o tom, že ke spáchání trestné činnosti, jež je stěžovateli kladena za vinu, došlo v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 6. Námitky, vznášené stěžovatelem, nebyly takové povahy, aby byly způsobilé tato zjištění přesvědčivě zpochybnit. Ústavní soud proto porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 232/95, nutno poznamenat, že tento byl přijat za odlišných skutkových okolností, kdy soud prvního stupně zjevně nebyl k rozhodování ve věci místně příslušný, odvolací soud si toho byl vědom, přesto stížnost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí bylo "jinak správné". Na projednávanou věc proto nebylo možno tento nález aplikovat.
Ústavní soud přezkoumal rovněž správnost jednotlivých výroků usnesení městského soudu ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 44 To 842/2006, přičemž ani v tomto případě neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu