ECLI:CZ:US:2007:4.US.872.07.1
sp. zn. IV. ÚS 872/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Š. D., zastoupeného JUDr. J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 44 To 59/2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. Nt 475/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva a svobody zaručená ústavním pořádkem, a to čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu jako naléhavou.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. Nt 475/2006, byla podle ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) soud nepřijal nabídku stěžovatele na složení peněžité záruky nahrazující vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost. Městský soud v Praze unesením ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 44 To 59/2007, podle ustanovení §149 odst. 1 tr. řádu napadené usnesení zrušil. Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení uvedl, že důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí byla skutečnost, že na stěžovatele byla podána dne 23. 1. 2007 obžaloba u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 KZV 141/2006 pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zákona spáchaného ve stadiu přípravy podle ustanovení §7 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zákona; spis je veden pod sp. zn. 49 T 2/2007. Za této procesní situace, kdy ve věci byla v době rozhodování stížnostního soudu podána obžaloba a věc se nachází ve stadiu soudního řízení, nemůže stížnostní soud věcně rozhodovat o důvodnosti vazby a přezkoumat podle věcných hledisek rozhodnutí soudu přípravného řízení v době, kdy se věc již v přípravném řízení nenachází. Tato změněná procesní situace překáží tomu, aby stížnostní soud mohl rozhodnout.
Ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. Nt 475/2006 stěžovatel namítal, že napadené usnesení nebylo řádně odůvodněno. Vadnost odůvodnění pak stěžovatel spatřoval v tom, že obsah odůvodnění je shodný s odůvodněním již dříve vydaného usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. 467/2006. Pokud se týká námitky vznesené proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 44 To 59/2007, stěžovatel má za to, že pouhým zrušením napadeného usnesení byla stěžovateli odmítnuta spravedlnost (denegatio iustitiae) a povinností stížnostního soudu bylo podle jeho názoru o stížnosti rozhodnout z hlediska její důvodnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat.
Ústavní soud byl v daném případě především povolán k posouzení otázky, zda napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti tím, že na jejich základě je stěžovatel omezen na svobodě z důvodů, nebo způsobem, který zákon nepřipouští (čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny). Listina ve svém čl. 8 odst. 2 zaručuje, že nikdo nebude zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V případě rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, které je rozhodnutím o vazbě v širším smyslu, to znamená, že obecné soudy musí postupovat přísně uvnitř mezí těch ustanovení trestního řádu, která typově vymezují vazební důvod, pro nějž byla vazba uvalena a která stanoví podmínky pokračování vazby, přičemž je nutno rovněž dostát požadavkům odvozeným z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 156 nebo na www.judikatura.cz pod touto sp. zn.) Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že po podání obžaloby změněná procesní situace překáží tomu, aby stížnostní soud mohl věcně rozhodovat. Orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§71 odst. 5, §73b odst. 2 tr. řádu) se stal Městský soud v Praze (§17 tr. řádu), stížnostním soudem se tudíž stal soud vrchní [§146 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. Z uvedeného lze učinit závěr, že po podání obžaloby dne 23. 1. 2007 již v dané věci Obvodní soud pro Prahu 8 ani Městský soud v Praze jako soud stížnostní nejsou oprávněni rozhodovat. V posuzovaném případě žádost stěžovatele o propuštění z vazby nevyřízena nezůstala, zato však zůstala - z věcného hlediska - nevyřízena stížnost proti rozhodnutí o této žádosti. Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby Ústavní soud napadené usnesení městského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat. Ústavní soud se proto omezil na posouzení mezí ústavnosti v napadeném usnesení Městského soudu v Praze. Z tohoto rozhodnutí je patrné, že městský soud dospěl k závěru, že v důsledku podání obžaloby přestal být soudem příslušným pro rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, jež bylo vydáno v rámci přípravného řízení. Tato situace již byla Ústavním soudem řešena v nepublikovaném usnesení ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 451/03. V tomto rozhodnutí odkázal Ústavní soud na řešení dané problematiky ze strany obecných soudů a uvedl, že: "Dle názoru Ústavního soudu uvedená řešení, resp. následně vzniklý stav, sám o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle §71 odst. 5 trestního řádu povinen o vazbě rozhodnout, přičemž o nevyřízené žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu může, vzhledem k principu procesní ekonomie, rozhodovat společně s rozhodováním o ponechání obviněného ve vazbě, jak uvedl ve svém nálezu Ústavní soud ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 253/03 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, nález č. 121), příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného."
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V daném případě po vznesení obžaloby je Městský soud v Praze v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 49 T 2/2007 mimo jiné povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává (§71 odst. 5 tr. řádu). Stěžovatel má současně právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu (§72 odst. 3 tr. řádu). Nejedná se tedy o případ, kdy by byla stěžovateli odmítnuta spravedlnost, neboť stěžovatel se může nadále domáhat svého práva dle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud proto shledal, že v postupu Městského soudu v Praze nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Městský soud interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Jelikož Ústavní soud v souladu s rozvrhem práce a vycházeje z naléhavosti věci meritorně rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu na jeho projednání mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu