ECLI:CZ:US:2007:4.US.914.07.1
sp. zn. IV. ÚS 914/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 1. 2006, č. j. 8 C 213/2005-39, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, č. j. 26 Co 118/2006-55 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2007, č. j. 22 Cdo 2316/2006-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit nerušeně majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 8 C 213/2005 Ústavní soud zjistil, že žalobce Jednota Příbram, družstvo (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 24. 10. 2005 domáhal určení vlastnictví k pozemku parc. č. st. 118 v k. ú. Třebnice. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, č. j. 8 C 213/2005-39, žalobě vyhověl. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 26 Co 118/2006-55, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou odmítl jako nepřípustné.
V posuzované věci se jednalo o pozemek, který je situován pod nemovitostí, která je ve vlastnictví žalobce. Na předmětný pozemek se vztahovalo ustanovení §879c občanského zákoníku, který byl vložen do občanského zákoníku na základě zákona č. 103/2000 Sb., jehož účinnost nastala dnem 1. 7. 2000. Podle citovaného ustanovení právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejích prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podmínkou ke změně vlastnického práva na žalobce bylo podání žádosti podle ustanovení §879c občanského zákoníku, což žalobce ve stanovené lhůtě učinil. Dříve, než k přechodu práva mohlo dojít, bylo s účinností od 30. 6. 2001 uvedené ustanovení zrušeno částí druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou "Změna občanského zákoníku". Ústavní soud poté nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (in www.justice.cz) část druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb. zrušil s tím, že odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. Vzhledem k tomu, že Parlament České republiky žádnou novou právní úpravu nepřijal, žalobce v podané žalobě tvrdil, že mu ze zákona - podle ustanovení §879c občanského zákoníku - vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku. Soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že v daném případě je naléhavý právní zájem na určovací žalobě u žalobce dán, ustanovení §879c odst. 1 a 4 občanského zákoníku je platné a je tedy součástí právního řádu. Proto žalobě vyhověl. Odvolací soud se s učiněnými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání odůvodnil tím, že s námitkami, které stěžovatelka v dovolání uvedla, se dovolací soud podrobně vypořádal ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, kterým dovolání stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly se všemi argumenty a důvody, které uvedla v průběhu řízení a opakovala své námitky, které uplatila v průběhu řízení. Svoji argumentaci pak směřovala zejména proti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka rovněž uvedla, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků, přičemž proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala Ústavní stížnost, která je Ústavním soudem vedena pod sp. zn. II. ÚS 755/06. Dále stěžovatelka uvedla, že u Ústavního soudu je v obdobné věci vedena i ústavní stížnost pod sp. zn. I. ÚS 357/07.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a zejména pak Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Stěžovatelka předkládá vlastní hodnocení celé problematiky, přičemž neuvádí žádnou relevantní ústavně právní argumentaci.
Čtvrtý senát Ústavního soudu z usnesení druhého senátu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06 (věc sp. zn. II. ÚS 755/06 byla Ústavním soudem spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. I. ÚS 357/07 pod sp. zn. II. ÚS 755/06) zjistil, že ústavní stížnost podaná stěžovatelkou byla odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval, "...že v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci". Čtvrtý senát Ústavního soudu pak nemá žádného důvodu se od závěrů učiněných v usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 odchylovat a na odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela odkazuje.
K námitkám stěžovatelky vznesených proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné, je otázkou, kterou přísluší rozhodovat Nejvyššímu soudu. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2005, konstatoval, že: "Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. (srov. na www.judikatura.cz nález sp. zn. IV. ÚS 128/05). Podle názoru Ústavního soudu, Nejvyšší soud v posuzované věci obě podmínky vyložil v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu a jeho usnesení o odmítnutí dvolání nelze z ústavně právního pohledu nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudů obecných soudů v otázce aplikace konkrétního ustanovení (§879c občanského zákoníku), resp. splnění podmínek pro jeho užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, jimiž se tyto soudy nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých stížností napadených rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 a §167 odst. 2 o. s. ř.). Právní názor, který ve věci rozhodující soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto čtvrtý senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu