ECLI:CZ:US:2008:1.US.1044.08.1
sp. zn. I. ÚS 1044/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S. S. a M. S., zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 29a, proti rozhodnutí ÚMČ Brno - Bystrc ze dne 20. 9. 2001, č. j. OS - 1019/01-Be, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 27. 11. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/48407/Bo/Wi, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2005, č. j. 31 Ca 226/2007-84, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 11/2005-70, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 As 25/2007-70, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a ÚMČ Brno - Bystrc jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 226/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/48407/Bo/Wi, zamítl Magistrát města Brna odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Bystrc ze dne 20. 9. 2001, jímž byla k žádosti stavebníka Ing. M. R. povolena stavba rodinného domu v ulici Pod Mniší horou na pozemcích parc. č. 1538/2 a 1509/1 v k. ú. Bystrc. Stěžovatelé napadli rozhodnutí Magistrátu města Brna žalobou u Krajského soudu v Brně; ten žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Magistrátu města Brna k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku vytkl krajský soud Magistrátu města Brna nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů s tím, že Magistrát města Brna pominul hodnotit návrh na umístění stavby a vydání stavebního povolení ve vztahu k sousedním nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelů z pohledu jeho důsledků v území. Ke kasační stížnosti Magistrátu města Brna Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 11/2005 64, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož ze správního spisu vyplynulo, že se Magistrát města Brna návrhem na umístění stavby ve vztahu k sousedním nemovitostem stěžovatelů zabýval i z hlediska důsledků požadovaného opatření v území a sama úspornost jeho hodnotících úvah za daných skutkových okolností není té intenzity, že by byla schopna založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Krajský soud tedy pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 8. 3. 2007, č. j. 31 Ca 125/2006-21, rozhodnutí Magistrátu města Brna opět zrušil, a to pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil Magistrát města Brna další kasační stížností, v níž namítl, že se krajský soud neřídil při svém rozhodování závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 11/2005 - 64. Rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 As 25/2007-70, Nejvyšší správní soud uznal kasační stížnost důvodnou (byť nesouhlasil se závěrem Magistrátu města Brna o nerespektování předchozího závazného právního názoru krajským soudem) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, č. j. 31 Ca 125/2006-21, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že pokud krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že záměr žalobců zastavět sousední pozemek je podložen, když "od počátku řízení tvrdí, že oba pozemky rozdělené geometrickým plánem mají sloužit k zastavění rodinnými domy", je rozhodnutí soudu nesprávné, neboť geometrický plán a námitka s ním spojená byly předloženy až v odvolacím řízení, a vzhledem k zásadě koncentrace správního řízení k nim tedy nelze přihlížet. Krajský soud v Brně, který byl vázán v dalším řízení právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 27. 11. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/48407/Bo/Wi, zamítnul.
Porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřují stěžovatelé v tom, že stavební úřad nejednal v souladu s §36 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v tehdy platném znění (dále jen "stavební zákon"), ostatní účastníci pak porušili práva stěžovatelů v tom, že k tomuto porušení zákona zůstali neteční. Stavební úřad ve věci stěžovatelů totiž nařídil na den 7. 9. 2001 ústní jednání spojené s místním šetřením v místě stavby, tento den byl však teprve jedenáctým dnem minimální zákonem (§36 odst. 1 stavebního zákona) zaručené patnáctidenní lhůty. Ostatní správní či soudní orgány toto pochybení stavebního úřadu nekonstatovaly a ve svých rozhodnutích nezohlednily. Stěžovatelé sami tuto námitku neuplatnili v řízení před správními orgány ani obecnými soudy s ohledem na skutečnost, že byli přesvědčeni o "své pravdě a argumentaci" ohledně jimi ve správním řízení vznesených konkrétních námitek. Stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 1/2005-67, ve kterém se uvádí, že "i když ze zásady dispoziční vyplývá, že je především na žalobci samém, aby v žalobě vymezil, v čem se cítí být napadeným rozhodnutím na svých právech zkrácen, trpí-li však rozhodnutí natolik flagrantními vadami, že není možné se relevantním způsobem vůbec žalobními námitkami zabývat, postrádalo by právo na soudní ochranu svůj smysl a účel, jestliže by soud k takovým vadám z úřední povinnosti neměl přihlížet a měl, s odvoláním na zásadu dispoziční, rezignovat na kontrolu zákonnosti rozhodování správních orgánů proto, že nezákonnost je natolik intenzivní, že důvodnost žalobcem namítané dílčí nezákonnosti nelze zkoumat." Stěžovatelé tedy mají za to, že správní orgány nedostály své povinnosti uplatňovat státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Tato vada nebyla zhojena ani orgány soudní moci, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna ani ÚMČ Brno - Bystrc nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud, dříve než přistoupil k projednání a rozhodnutí věci, upozorňuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Z vyžádaného soudního spisu však však vyplývá, že stěžovatelé, ač se domáhali ochrany svých práv prostřednictvím odvolání i správní žaloby, uplatnili námitku nedodržení zákonné lhůty ze strany správního orgánu prvního stupně poprvé v ústavní stížnosti.
Je tedy pochybením stěžovatelů, že v důsledku jejich výše uvedeného procesního postupu nemohla být námitka nedodržení zákonné patnáctidenní lhůty zakotvené v ustanovení §36 odst. 1 stavebního zákona odvolacím správním orgánem a potom ani obecnými soudy věcně projednána a jako taková je tedy vyloučena s ohledem na výše předestřenou zásadu subsidiarity z přezkumu Ústavním soudem.
Pokud stěžovatelé uvádějí, že nedodržení zákonné patnáctidenní lhůty zakotvené v ustanovení §36 odst. 1 stavebního zákona správním orgánem prvního stupně je natolik závažnou vadou řízení, že k ní mělo být správními soudy přihlédnuto z úřední povinnosti, zde Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí precizně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. V období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Stěžovatelé subsumují skutečnost, že v jejich věci byla zkrácena lhůta stanovená v §36 odst. 1 stavebního zákona na jedenáct dnů, pod skupinu natolik závažných vad správního řízení, se kterými je dle v ústavní stížnosti citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 1/2005-67, nutno spojit následek, že rozhodnutí vydané v takovém řízení nemůže obstát. Ústavní soud se s tímto závěrem stěžovatelů neztotožňuje a má za to, že zkrácením předmětné zákonné lhůty, jakkoli bylo porušeno ustanovení §36 odst. 1 stavebního zákona, nedošlo k tomu, že by stěžovatelům byla vzata možnost zúčastnit se ústního jednání spojeného s místním šetřením a možnost uplatnit zde své námitky a připomínky. Pokud se však stěžovatelé cítili být na svém právu zúčastnit se ústního jednání až po uplynutí zákonné lhůty zkráceni, měli se tohoto svého práva domáhat v průběhu správního řízení, či v řízení před obecnými soudy, nelze však ve skutečnosti, že k této vadě řízení nebylo přihlédnuto správními soudy nad rámec žalobních námitek stěžovatelů spatřovat porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádějí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovali porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu