ECLI:CZ:US:2008:1.US.1085.07.1
sp. zn. I. ÚS 1085/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. A., zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem, Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 100/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2006, sp. zn. 18 Co 174/2006, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 16 C 127/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 a na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále mají být v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 127/2005 je zřejmé, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 26. května 2005 domáhala určení, že je vlastnicí domu čp. 1320 a pozemků parc. č. 2072 a 2073 v katastrálním území Nusle (Praha 4). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. prosince 2005, čj. 16 C 127/2005-38, byla žaloba zamítnuta. O odvolání stěžovatelky bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 174/2006, kterým byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 100/2007, tak, že se odmítá.
Podstatou argumentace obecných soudů jsou závěry, že stěžovatelka, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, za podmínek uvedených v restitučních předpisech, a která nebyla se svou žalobou podle restitučních předpisů úspěšná proto, že nesplňovala jednu z podmínek uvedených v restitučních předpisech - zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to státní občanství České republiky, - se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Obecné soudy přitom odkázaly především na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
V ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení se stěžovatelka odvolává na řadu judikátů Ústavního soudu, ve kterých byla vyjádřena maxima, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i argumentačními tvrzeními. Je povinností obecných soudů vypořádat veškeré skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a které účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Rovněž extrémní nekonzistentnost a výkladová svévole zakládá vybočení obecných z mezí ústavnosti.
Odkaz obecných soudů na závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 považuje stěžovatelka za mechanickou aplikaci práva, která je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Přestože ze stanoviska vyplývá nepřípustnost žaloby pouze v případě absence legitimního očekávání, obecné soudy se otázkou legitimního očekávání vůbec nezabývaly. Za konkrétní okolnost (odlišnost) svého případu vidí stěžovatelka v tom, že stát se vlastníkem sporného majetku nikdy nestal, tedy nejde o požadavek na obnovení vlastnického práva. Díky této skutečnosti se nejedná o spor s restituční podstatou, pročež není důvodu pro aplikaci citovaného stanoviska Ústavního soudu. V tomto poukazuje na shodný názor JUDr. Elišky Wagnerové, který vyjádřila ve svém odlišném stanovisku k uvedenému stanovisku Ústavního soudu.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že existence zvláštní právní úpravy neznamená automatické vyloučení aplikovatelnosti právní úpravy obecné. Předkládá svůj právní názor, že existence určitého preferenčního režimu ve vztahu k restituentům má své opodstatnění, pokud je považován ze beneficium zákonodárce dopadající na případy, kdy vlastnictví v minulosti přešlo na stát. Ovšem existence takové právní úpravy nemůže být základem pro odepření již vzniklých právních nároků. Obecná právní úprava, podle názoru stěžovatelky, obsahuje dostatečné záruky proti narušení právní jistoty a ochrany dobré víry.
V kontextu polistopadových změn orientovaných na hodnoty demokratického právního státu stěžovatelka považuje za absurdní, že by stát při odstraňování křivd způsobených jedné skupině osob zbavil jinou skupinu osob existujícího vlastnického práva. Z interpretace citovaného stanoviska Ústavního soudu podle stěžovatelky vyplývá založení, a to bez jakékoliv zákonné opory, prekluze vlastnického práva nedomáháním se jeho ochrany, tedy ztrátou legitimního čekávání. Poukazuje na skutečnost, že do konce roku 1989 se ochrany svého vlastnického práva s ohledem na politický režim domáhat nemohla.
Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
K výzvě Ústavního soudu se stručně vyjádřili účastníci řízení o ústavní stížnosti. Nejvyšší soud považoval ústavní stížnost za neopodstatněnou, přičemž podle něj pro zodpovězení vymezené otázky má být nejpovolanější právě Ústavní soud. Městský soud po rekapitulaci řízení konstatoval, že trvá na svých dřívějších závěrech, vyjádřených v napadeném rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 4 pro stručnost rovněž odkázal na svůj ústavní stížností napadený rozsudek, přičemž mimo to "jen pro zajímavost" poukázal na skutečnost, že stěžovatelka od roku 1995 vedla jiné řízení, v němž usilovala o postavení oprávněné osoby podle restitučních předpisů, přičemž jí však jistě nelze upírat právo na využití všech prostředků.
Vzhledem ke skutečnosti, že obecné soudy ve svých vyjádřeních věcně toliko odkázaly na svá napadená rozhodnutí, jejichž obsah je stěžovatelce znám, a netvrdily žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné tato formální vyjádření zasílat stěžovatelce k případné replice.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska byla otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když na poměry dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství.
Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svých právních závěrech vycházely obecné soudy, především Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, plénum Ústavního soudu v podstatě akceptovalo závěr obsažený ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ." Je zjevné, že tímto stanoviskem byly překonány právní názory obsažené v řadě nálezů a rozsudků dřívějších.
Ústavní soud a všichni jeho soudci, včetně nynějšího soudce zpravodaje, jsou nyní uvedeným stanoviskem vázáni, a to i v případě, kdy buď vyjádřili svůj jiný právní názor v odlišném stanovisku nebo se s disentními názory osobně ztotožňují, ačkoliv se vlastního hlasování pléna Ústavního soudu o citovaném stanovisku ze závažných důvodů nezúčastnili. Na těchto menšinových právních názorech nemůže stěžovatelka založit úspěšnou ústavní stížnost a I. senát Ústavního soudu kasační nález.
V tomto stanovisku Ústavní soud rovněž uvedl, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství." V citovaném stanovisku Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možné uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích, k nápravě křivd proto může docházet pouze ve věcném a časovém rámci předpisů, které byly za tímto účelem přijaty.
Ve vztahu k institutu určovací žaloby pak Ústavní soud uvedl, že se jedná o nástroj ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jež je svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155; Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259). Smyslem určovací žaloby je předejít stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo jeho výkonu. S tím souvisí požadavek, že musí být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Soudy všech stupňů se námitkami stěžovatelky dostatečně a ve vzájemné názorové shodě zabývaly a své závěry přiměřeným způsobem v napadených rozhodnutích vyložily. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy respektovaly závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., způsobem, který zásah Ústavního soudu nevyžaduje, neboť se nejedná rozhodnutí extrémně nespravedlivá či svévolná. K tomu dále srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. III. ÚS 1538/08; ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. IV. ÚS 940/07; ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. IV. ÚS 2575/07; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz. V těchto rozhodnutích Ústavní soud řešil obdobné námitky stěžovatelů, přičemž vyslovené konstantní závěry dopadají rovněž na nyní posuzovanou věc.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu