ECLI:CZ:US:2008:1.US.1165.08.1
sp. zn. I. ÚS 1165/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Y. K. zastoupeného JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Praha 5, nám. Kinských 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2008, čj. 29 Cdo 4164/2007 - 147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítl jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2007, čj. 9 Cmo 217/2006 - 98, jako nepřípustné. Zmíněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, čj. 53 Cm 73/2005 - 74, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého výklad posuzované právní otázky ("Dohody o převodu společnosti Pavouk Praha, s. r. o. - smlouva o převodu obchodních podílů") postrádá potřebný judikatorní obsah a je právně významný jen pro projednávanou věc. Stěžovatel se domnívá, že v tomto případě Nejvyšší soud zvolil takový výklad otázky zásadního právního významu, který vybočuje z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí systému obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, pokud svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud, jako soud dovolací, porušil jeho základní práva tím, že se "dostatečně nevypořádal s odůvodněním, že výklad Dohody o převodu společnosti Pavouk Praha, s. r. o., postrádá potřebný "judikatorní přesah", není na místě, protože zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu potřebné odůvodnění obsahuje. V této souvislosti tedy není relevantní stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/02 a sp. zn. III. ÚS 202/05. Usnesení dovolacího soudu je dostatečně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Stěžovatel na podporu svého tvrzení o protiústavnosti napadeného rozhodnutí nepřinesl žádné relevantní právní námitky. Ústavní soud ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo než podanou stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu