ECLI:CZ:US:2008:1.US.1182.07.1
sp. zn. I. ÚS 1182/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Evženem Punčochářem, advokátem se sídlem v Rudné, Masarykova 439, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007, č. j. 8 As 25/2006-144, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2007, která po doplnění podáními právního zástupce stěžovatele ze dne 18. 6. 2007 a ze dne 23. 11. 2007 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel svou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Z obsahu ústavní stížnosti včetně jejích doplnění a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 35/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro projednávanou věc následující relevantní skutečnosti. Návrhem ze dne 21. 1. 2003 se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, č. j. 28 Ca 259/99-80, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, správy Jihomoravského kraje ze dne 18. 6. 1999, č. 105/99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR Okresního ředitelství Praha – západ ve věcech kázeňských ze dne 13. 5. 1999, č. 24/99, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, č. j. 5 Ca 35/2003-19, byl návrh stěžovatele na obnovu řízení odmítnut. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, současně podal také návrh na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o této kasační stížnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2003, č. j. 5 Ca 35/2003-41, byla tato žádost stěžovatele zamítnuta. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, č. j. 5 Ca 35/2003-67, byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval obsáhlým podáním ze dne 16. 9. 2004, v němž zejména opětovně poukazuje na skutečnost, že není schopen podat kasační stížnost proti usnesením, kterým byly zamítnuty jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť nemá požadované vysokoškolské vzdělání a je insolventní. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel ve lhůtě stanovené soudem soudní poplatek za kasační stížnost nezaplatil, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, č. j. 5 Ca 35/2003-101, řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, č. j. 5 Ca 35/2003-19, zastaveno. Poté, co stěžovatel obdržel od své právní zástupkyně usnesení o zastavení řízení, soudní poplatek zaplatil, avšak protože tak učinil až po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2006, č. j. 5 Ca 35/2003-109, rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli. Toto usnesení napadl stěžovatel kasační stížností, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007, č. j. 8 As 25/2006-144, jako nepřípustná odmítnuta. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, že rozhodnutí o soudních poplatcích, v daném případě rozhodnutí o vrácení soudního poplatku, je rozhodnutím o nákladech řízení, a protože rozhodnutí Městského soudu v Praze má toliko jediný výrok, a to o vrácení poplatku, je tato stížnost podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Ani nesprávné poučení Městského soudu v Praze o tom, že proti jeho rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, nemůže založit její přípustnost (zde Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 25. 11. 2004, čj. 3 Ads 37/2004 – 36, publikované pod č. 737/2006 Sb. NSS).
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007, č. j. 8 As 25/2006-144, a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména z tohoto důvodu, že spatřuje diskriminaci účastníků správního řízení soudního oproti účastníkům občanského soudního řízení v tom, že účastník občanského soudního řízení má možnost odvolat se proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a ve lhůtě pro podání odvolání dodatečně soudní poplatek zaplatit, zatímco účastník správního řízení soudního tuto možnost nemá, neboť proti usnesení správního soudu o zastavení řízení, které nabývá právní moci dnem doručení, není odvolání přípustné. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení článku 96 odst. 1 Ústavy ČR, který zakotvuje rovnost účastníků před soudem.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Naopak právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva, a to vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla kasační stížnost stěžovatele pro nepřípustnost odmítnuta a neshledal jeho závěry za vybočující z mezí ústavnosti. Dle §57 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění dalších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, je přitom podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. V postupu Nejvyššího správního soudu, který je zcela v souladu se zákonem /§104 odst. 2 s. ř. s./, nespatřuje Ústavní soud zásah do práva stěžovatele na přístup k soudu, jak bylo v ústavní stížnosti tvrzeno.
Pokud stěžovatel spatřuje diskriminaci účastníků správního řízení soudního oproti účastníkům občanského soudního řízení v tom, že účastník občanského soudního řízení má možnost odvolat se proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a ve lhůtě pro podání odvolání dodatečně soudní poplatek zaplatit, zatímco účastník správního řízení soudního tuto možnost nemá, k této problematice se již Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, ve kterém konstatoval, že „před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat. Oproti účastníkům řízení občanskoprávního se tak navrhovatelé domáhající soudního přezkumu správních rozhodnutí nacházeli v objektivně horším postavení, neboť mohli dodatečně uhradit poplatek z návrhu nejpozději ve lhůtě stanovené k tomu správním soudem. Za situace, kdy občanskoprávní a správní soudnictví nebylo odděleno v tom smyslu, že by se každé z odvětví řídilo samostatným procesním řádem, považoval Ústavní soud naznačenou disproporci za nepřiměřenou. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Správní soudnictví se formálně oddělilo od soudnictví občanskoprávního, když pravidla řízení byla vtělena do samostatného procesního předpisu. Tato pravidla, včetně vymezení práv účastníků řízení ve správním soudnictví, se od procesu občanskoprávního liší, což je dáno odlišností předmětu řízení. Zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Zároveň s vytvořením nového systému správního soudnictví byl upraven i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, nová právní úprava zákona o soudních poplatcích to umožňuje, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení řízení.“ Tímto svým rozhodnutím tedy Ústavní soud stvrdil opodstatněnost odlišných procesních pravidel pro účastníky občanského soudního řízení a soudního řízení správního v oblasti placení soudních poplatků.
Ve věci stěžovatele je z vyžádaného soudního spisu navíc zřejmé, že mu byl dán dostatečný prostor pro uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost. Ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění dalších předpisů, totiž stanoví, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, pouze tehdy, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Podle §54 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s. pak platí, že usnesení, které bylo doručeno účastníkům, je v právní moci. Stěžovateli bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, č. j. 5 Ca 35/2003-67, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, doručeno do vlastních rukou dne 15. 9. 2004, přitom usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, č. j. 5 Ca 35/2003-101, kterým bylo řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, č. j. 5 Ca 35/2003-19, zastaveno, bylo doručeno do rukou JUDr. Taťány Chvalové, právní zástupkyně stěžovatele v řízení o kasační stížnosti, dne 10. 8. 2005, tedy téměř po roce od doby, kdy byl stěžovatel k zaplacení soudního poplatku vyzván. Je tedy pochybením stěžovatele, že ve lhůtě stanovené soudem, popřípadě dodatečně v době do doručení usnesení soudu o zastavení řízení soudní poplatek za kasační stížnost nezaplatil. Z korespondence mezi stěžovatelem a jeho právní zástupkyní založené ve vyžádaném spise (č. l. 103) přitom vyplývá, že stěžovatel byl svou právní zástupkyní na následky nezaplacení soudního poplatku písemně upozorněn. Je tedy zřejmé, že stěžovatel byl informován jak o své povinnosti zaplatit soudní poplatek, tak o lhůtě, ve které tak má učinit, a dále také o následcích nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti předestírá Ústavnímu soudu celou řadu dalších tvrzení a námitek, tyto se však nevztahují k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval pouze o procesní otázce, tedy o přípustnosti kasační stížnosti, proto se jimi nemohl Ústavní soud zabývat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu