ECLI:CZ:US:2008:1.US.1197.07.1
sp. zn. I. ÚS 1197/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. P. J., Ing. J. P. a Ing. P. P., všichni zast. JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem, sídlem Rooseveltova 101, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2007, č.j. 28 Cdo 374/2007-131, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2006, č.j. 17 Co 199,200/2006-117, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.3.2006, č.j. 11 C 165/2003-87, ve znění opravného usnesení ze dne 11.4.2006, č.j. 11 C 165/2003-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a L. H. a R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), jimiž bylo rozhodováno o jejich žalobě na určení vlastnického práva k pozemkům. V návrhu na zahájení řízení uvedli, že před obecnými soudy vyšlo najevo, že předmětné pozemky byly vydraženy v rámci malé privatizace, přičemž vedlejší účastníci současně uplatnili restituční nárok, neupřesnili však právní předpis, na jehož základě vydání požadovali, později uplatnili nárok na vydání u pozemkového úřadu. Obecné soudy se postavily na stanovisko, že zařazení do malé privatizace bránila blokační ustanovení zák. č. 87/1991 a zák. č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé dále konstatovali, že uplatnili námitku vydržení pozemku. V další části poukázali na fakt, že nebyli účastníky restitučního řízení, nemohli tak k ochraně svých práv využít správního soudnictví, tudíž volili formu určovací žaloby. Obecný soud však správnost řízení a rozhodování pozemkového úřadu nepřezkoumával s odůvodněním, že k tomu není oprávněn. Postupem obecných soudů se cítí poškozeni, neboť byli zbaveni vlastnictví, a jsou přesvědčeni, že restituční předpisy nelze jednostranně vykládat tak, by ve snaze o navrácení věci oprávněným osobám vznikaly nové, nepřiměřené křivdy. V závěru zformulovali petit ústavní stížnosti, v němž se domáhají, aby ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu byl porušen čl. 11 a čl. 36 Listiny, a proto se toto usnesení, jakož i předcházející rozsudky obvodního soudu a městského soudu, zrušují.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud připomenul, že stěžovatelé v podstatě opakují argumenty uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. K námitkám vůči vlastnímu usnesení odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž takové usnesení, jež je založeno za závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, a zdůraznil, že důvody nepřípustnosti dovolání podrobně vysvětlil v odůvodnění. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. jako nedůvodná zamítnuta.
Městský soud upozornil, že z hlediska ústavních práv stěžovatelé vytýkají pouze to, že byli administrativním opatřením zbaveni majetku a že nebyli účastníky restitučního řízení. Tuto výtku nepovažuje za správnou, protože stěžovatelé nebyli zbaveni majetku, ale soudy dospěly k závěru, že titul, kterým vlastnictví získali a na základě kterého se domáhají určení vlastnictví, je neplatný. Protože žalobci neprokázali, že se stali vlastníky, byla jejich žaloba zamítnuta, pro jejich účast v restitučním řízení tak nebyl důvod, a proto považuje stížnost za nedůvodnou.
Obvodní soud nejprve vyjádřil názor, že ústavní stížnost nelze podat jen proti usnesení Nejvyššího soudu, následně k věcným důvodům stížností uvedl, že slo o střet nabývacích titulů k jedné a téže věci. Protože vyšel ze zjištění, že původní držitel věděl o uplatněném restitučním nároku, přesto zařadil pozemky do dražby, což způsobilo neplatnost dražby a navazujících kupních smluv. Dovodil proto, že stěžovatelé nejsou vlastníky, tudíž jejich ústavní stížnost není důvodná.
Vedlejší účastníci na řádně doručenou výzvu k vyjádření nereagovali.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření obecných soudů, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelům k případné replice.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 11 C 165/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se vůči vedlejším účastníkům domáhali určení vlastnictví k individualizovaným pozemkům v kat. úz. Kamýk. Tvrdili, že kupními smlouvami uzavřenými v r. 1994 nabyli od tehdejšího vlastníka, VRUPIS, s.r.o., pozemky spolu se stavbami, jenž je získal příklepem v dražbě podle zák. č. 427/1990 Sb. Na základě rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, byli jako vlastníci předmětných pozemků, které byly odděleny z pozemků v jejich vlastnictví, zapsáni vedlejší účastníci. Stěžovatelé namítají, že nebyli považováni za účastníky správního řízení a v konečných důsledcích, se nemohli bránit proti vydání rozhodnutí, které považují za zjevně právně vadné. Obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 27.3.2006, č.j. 1 C 165/2003-87, ve znění opravného usnesení ze dne 11.4.2006, č.j. 11 C 165/2003-89, zamítl. Přitom vyšel ze zjištění, že tehdejší držitel věci prokazatelně od 26.9.1991 věděl o uplatněném restitučním nároku, přesto zařadil tzv. jednotku do dražby, což má za následek její neplatnost. Proto se VRUPIS, s.r.o., vlastníkem nestal, nemohl věc platně prodat dalšímu, tudíž kupní smlouvy jsou neplatné. Z tohoto důvodu uzavřel, že žalobci se nemohou účinně domáhat toho, že jsou vlastníky uvedených nemovitostí. Obvodní soud neshledal důvodné tvrzení o vydržení, protože neuplynula stanovená vydržecí doba. Stěžovatelé napadli prvostupňový rozsudek odvoláním, v němž setrvali na svých stanoviscích a stále snášeli argumenty k údajné nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu. Městský soud rozsudek soudu I. stupně přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné, konstatoval, že byly zjištěny všechny skutkové okolnosti důležité pro rozhodnutí věci a spor byl správně posouzen i po stránce právní. V odůvodnění především poukázal na to, že podstatou sporu je posouzení toho, zda převod vlastnictví v tzv. malé privatizaci na právního předchůdce stěžovatelů byl platný, přičemž uzavřel, že zařazení pozemků do malé privatizace bylo v rozporu s právními předpisy, konkrétně s blokačními ustanoveními restitučních norem i zákona č. 92/1991 Sb. Též se ztotožnil s názorem soudu I. stupně o nemožnosti přezkoumávat správnost postupu a rozhodnutí správního orgánu, tj. pozemkového úřadu (pozn. Ústavní soud upozorňuje, že v této věci obecné soudy nesprávně uvažují o nulitních aktech; tato úvaha se však může týkat aktů nicotných) a též odmítl námitku o vydržení vlastnického práva, s odkazem na personální propojení osoby povinné a nabyvatele v malé privatizaci. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž zpochybnili právní závěr městského soudu o neplatnosti dražby v malé privatizaci a vyjádřili nesouhlas s posouzením podmínek vydržení, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovali stěžovatelé v tom, že jejich právní předchůdce postupoval v souladu se zákonem a jelikož věděl, že pozemek z důvodu zastavění nelze vydat, zařadil jej do malé privatizace. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, protože shledal, že odvolací soud posoudil zpochybňované právní závěry v souladu s hmotným právem i s konstantní judikaturou.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno.
Předně je třeba uvést, že stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl porušen čl. 11 a čl. 36 Listiny, k čemuž dodávají, že obecné soudy porušily jejich právo vlastnit věci a právo na spravedlivý proces tím, že je zbavily vlastnictví, aniž by řádně zvážily všechny okolnosti případu a pouze jednostranně aplikovaly právní předpisy o nápravě některých majetkových křivd vzniklých v době nesvobody a přitom způsobily křivdu novou tím, že je zbavily řádně nabytého vlastnictví. Z této argumentace je nutno vyjmout zmiňované usnesení Nejvyššího soudu, protože tento soud nerozhodoval ve sporu meritorně, pouze se zabýval přípustností dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzuje přípustnost dovolání a je plně v jeho kompetenci, zda shledá důvod přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Pokud ho neshledá, dovolání odmítne, aniž by se mohl zabývat meritem věci; takovéto jeho rozhodnutí má toliko deklaratorní povahu a stěžovateli nebrání v podání ústavní stížnosti proti předchozím rozhodnutím ve věci. Nelze tedy Nejvyššímu soudu vytýkat, že odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu porušil právo vlastnit věci nebo právo na spravedlivý proces.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelů. Obecné soudy se jejich žalobou velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejich tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva, protože neshledaly existenci vlastnického práva stěžovatelů, a to na základě zjištění, že ani jejich právní předchůdce se nestal vlastníkem sporných pozemků. Při respektování klasické zásady platné pro nabývání vlastnického práva na základě smlouvy: nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet je zřejmé, že pokud nebyly naplněny podmínky platnosti převodu nemovitostí podle zák. č. 427/1990 Sb., nemohla být ani platná kupní smlouva uzavřená stěžovateli, tudíž stěžovatelé nemohli nabýt vlastnické právo. Z tohoto hlediska je zjevně nedůvodné a neopodstatněné tvrzení stěžovatelů o zbavení jejich řádně nabytého vlastnictví, protože stěžovatelé nikdy vlastníky sporných nemovitostí nebyli, tudíž nemohlo dojít ani k zásahu do jejich práva chráněného čl. 11 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu