ECLI:CZ:US:2008:1.US.1267.07.1
sp. zn. I. ÚS 1267/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Pardubická 298, 500 04 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 10/2003, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 To 76/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1336/2006, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 10/2003 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 To 76/2005 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterými byl shledán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 a trestným činem zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, 4 a trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1336/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost, které se dopustil jako jednatel a minoritní společník společnosti HAWLE ARMATURY spol. s r.o. Ta spočívala, stručně shrnuto, v tom, že si nechal vyplácet odměny, na které neměl nárok, soukromou cestu sebe a svých rodinných příslušníků vydával za služební a nechal si ji jako takovou uhradit, vyváděl ze společnosti finanční prostředky prostřednictvím fiktivních smluv, fakturoval jí neoprávněně provize z činnosti, kterou pro ni měl vykonávat již ze své funkce jednatele a nechal z pokladny neodůvodněně vyplácet zálohy, které nevyúčtovával a ponechával si je pro svoji potřebu.
Stěžovatel své námitky zaměřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Uvádí, že dokazování bylo omezenou ochotou majoritního vlastníka poškozené společnosti HAWLE ARMATURY spol. s r.o., zda-li bude mít zájem orgánům činným v trestním řízení předložit všechny doklady. Bylo vedeno jednostranně, neboť soud prvého stupně odmítl provést jeho doplnění na základě stěžovatelových návrhů ze dne 15. 11. 2004 a 30. 11. 2004 (jeho body 6, 7, 8). Návrhy na doplnění jsou specifikovány též v protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 5. 2005. Přesto zůstaly bez jakékoliv reakce soudu. Navrhoval znalecký posudek z oboru účetnictví - ekonomika, kterým by znalec mohl nestranným způsobem posoudit ekonomiku a účetnictví poškozené obchodní společnosti. Stěžovatel sám auditorské společnosti zadal posouzení jejího ekonomického vývoje, tímto listinným důkazem, který předložil, se však soudy nezabývaly. Soud prvého stupně též nerozvedl, proč byl odmítnut notářský zápis s prohlášením Dr. V. J. B. a P. G. a znalecký posudek Ing. M. V. CSc. Soud druhého stupně se nevypořádal s kupní smlouvou na pozemkovou parcelu, předloženou v rámci veřejného zasedání o odvolání dne 31. 1. 2006. V těchto souvislostech stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000 (in http://www.usoud.cz).
Kromě toho tvrdí, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu výzvou krajského soudu podle §251 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), jenž byla vydána v rozporu s §248 odst. 1 a 2 a §249 trestního řádu. Došlo ke zkrácení lhůty pro podání odvolání, neboť ta běží až od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Stěžovateli bylo znemožněno konzultovat skutkové okolnosti uvedené v napadeném rozsudku s obhájci a proto není možno souhlasit s argumentací odvolacího soudu, že měl možnost a dostatek času od měsíce srpna 2005 do vydání rozhodnutí odvolacího soudu své odvolání doplnit. Bylo povinností odvolacího soudu jej i jeho obhájce upozornit, že v důsledku porušení práva na obhajobu mohou své odvolání ve stanoveném časovém termínu doplnit. Pokud se tak nestalo, nelze se připojit k názoru, že tato skutečnost byla během času konvalidována tím, že stěžovatel své podání písemně doplnil a že podaná odvolání byla právně kvalifikovaná.
V uvedených pochybeních stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud uvedl, že odkazuje na obsah spisu. Kromě toho považuje za nutné se proti výrokům stěžovatele ohradit. Provedené důkazy hodnotil pečlivě a o pozornosti, jakou předmětnému případu věnoval, svědčí i rozsah provedeného dokazování. Stěžovatel kromě toho zaměňuje lhůtu k podání odvolání ve smyslu §248 odst. 1 trestního řádu s lhůtou k odůvodnění již podaného odvolání ve smyslu §251 odst. 1 trestního řádu.
Krajské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud vyjádřil názor, že ústavní stížnost není důvodná. Provedené důkazy plně odůvodňují správnost učiněných závěrů. Důvody, které jej k rozhodnutí ve věci vedly, jsou v odůvodnění jeho rozsudku vyjádřeny.
Vrchní státní zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 10/2003 (dále jen "spis 4 T 10/2003"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů a jeho odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 213/2000, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tvrzení stěžovatele, že jeho námitky a návrhy zůstaly bez jakékoliv reakce soudu, je ovšem, s jedinou výjimkou, zjevně nepravdivé a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadených rozsudků. Onou výjimkou je stěžovatelovo tvrzení, že do majetku poškozené společnosti vložil pozemek za pro ni velmi výhodných podmínek, na které soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí skutečně nijak konkrétně nereagoval. V tomto případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že se jednalo o tvrzení významu zcela okrajového. V průběhu řízení nebylo sporu o tom, že stěžovatel působil v rámci své činnosti v poškozené společnosti na její chod i příznivě. To však nevyvrací skutečnost, že z ní zároveň neoprávněně vyváděl značné finanční prostředky. Ústavní soud nemá za to, že by došlo k závažnému pochybení, pro které by bylo nutné napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že mu byla zkrácena lhůta k odůvodnění podaného odvolání předčasným zasláním výzvy k odstranění jeho vad do pěti dnů dle §251 odst. 1 trestního řádu, Ústavní soud má za to, že krajský soud se s ní řádně vypořádal a v tomto směru lze na odůvodnění jeho rozsudku plně odkázat (č. l. 1858-1859 spisu 4 T 10/2003). Nejeví se, že by předmětné pochybení soudu prvého stupně mohlo reálně zasáhnout stěžovatelovo právo na obhajobu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu
.