ECLI:CZ:US:2008:1.US.1435.07.1
sp. zn. I. ÚS 1435/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 21. ledna 2008 sp. zn. I. ÚS 1435/07 ve věci ústavní stížnosti P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 č. j. 22 Co 27/2007-111 v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. Ř. jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 č. j. 22 Co 27/2007-111 ve výroku I. v části věty před středníkem a ve výroku II. bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 č. j. 22 Co 27/2007-111 se ve výroku I. v části věty před středníkem a ve výroku II. zrušuje.
III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek (po odstranění vad podání dne 30. 6. 2006) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze uvedenému v záhlaví (dále též jen "rozsudek krajského soudu"). Tímto rozsudkem byl k odvolání žalovaného v části týkající se nákladů řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2006 č. j. 10 C 27/2006-80 (dále jen "rozsudek okresního soudu") tak, že se žalobci, tj. stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti, náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Podle stěžovatele nebyly v dané věci naplněny důvody hodné zvláštního zřetele. V rozhodné době měl zdravotní problémy, které mu neumožňovaly dostatečně odstranit vše, co by mohlo vést ke vzniku problémů s výkladem jím uzavřené smlouvy. Stěžovatel trpí psychickou poruchou, která způsobuje občasnou hospitalizaci. Druhá strana smlouvy si byla této situace podle stěžovatele plně vědoma a zneužila jí. Z těchto důvodů stěžovatel tvrdí, že mu měla být přiznána plná náhrada nákladů právního zastoupení. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k nezákonnému zásahu do jeho ústavních práv a svobod zaručených mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
2. Znění dotčených ustanovení je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní:
"Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
Ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky zní:
"Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.".
II.
3. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka. Krajský soud je přesvědčen, že použití ustanovení §150 občanského soudního řádu bylo namístě. Vedlejší účastník přípis s výzvou k vyjádření nepřevzal.
4. Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vzal za prokázané, že se stěžovatel domáhal žalobou po žalovaném J. Ř., který má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka, zaplacení peněžité částky ve výši 614 523 Kč. Tuto žalobu zdůvodnil tak, že na základě ústní dohody s vedlejším účastníkem mu předal dne 10. 11. 2004 částku ve výši 650 000 Kč, které získal z prodeje bytu. Dohodli se, že finanční prostředky vedlejší účastník vrátí, jakmile je stěžovatel bude potřebovat. Vedlejší účastník sice uznal, že od stěžovatele přijal tuto částku, avšak že stěžovatel tuto finanční částku poskytl jako přátelskou výpomoc vzhledem k jeho situaci a též jako úschovu peněz před svou bývalou manželkou. Tvrdil, že doba splatnosti byla ponechána na volbě dlužníka, protože měl peníze vrátit, až sám bude mít.
5. Podle okresního soudu se nepodařilo prokázat, za jakým účelem byly peníze vedlejšímu účastníkovi předány, ani co konkrétně bylo dohodnuto o době vrácení peněz. Vedlejší účastník tedy podle soudu neprokázal, že by doba plnění byla ponechána na jeho vůli ve smyslu §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Proto soud věc posoudil na základě §563 občanského zákoníku, podle kterého platí, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Z tohoto důvodu okresní soud shora uvedeným rozsudkem žalobě v převážné části vyhověl, ve zbylé části žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný (vedlejší účastník) je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 43 209,50 Kč.
6. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Změnil však výrok týkající se nákladů řízení, a to tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, současně mu nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle krajského soudu byla tvrzení účastníků ohledně doby vrácení částky odlišná a na obou stranách docházelo v průběhu doby k jejich změně. Při rozhodování o nákladech řízení vzal odvolací soud zřetel na §43 občanského zákoníku, podle kterého jsou účastníci povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku sporů. Přihlédl k tomu, že stěžovatel předal vedlejšímu účastníkovi finanční hotovost ve výši 650 000 Kč, obecně vzato nemalou částku, která v konkrétním případě představovala veškerý majetek stěžovatele. Účastníci neuzavřeli písemnou smlouvu a jejich ústní dohoda o účelu předání peněz a termínu jejich vrácení vedlejším účastníkem dávala prostor k různým výkladům. V tomto vidí odvolací soud lehkomyslný postoj stěžovatele k úpravě vztahů s vedlejším účastníkem, což pro něj představuje důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), podle kterého nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele.
III.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, a spisu Okresního soudu v Příbrami dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 624/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 27, str. 319).
9. V daném případě z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá, že soud využil moderačního práva uvedeného v §150 o. s. ř., neboť důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v lehkomyslném postoji stěžovatele k úpravě vztahů s vedlejším účastníkem. Za lehkomyslné považoval jeho jednání proto, že disponoval prakticky s veškerým svým majetkem, aniž by uzavřel písemnou smlouvu, a ústní dohoda o účelu předání peněz a termínu jejich vrácení dávala prostor k různým výkladům. Tím stěžovatel postupoval podle názoru krajského soudu v rozporu s §43 občanského zákoníku.
10. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Toto rozhodnutí však musí být řádně zdůvodněno a založeno na racionálních důvodech, jinak by bylo výrazem v právním státě nepřípustné soudní svévole (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 108, str. 459).
11. Právě tak tomu však v předmětném případě je. Napadené rozhodnutí krajského soudu se opírá o §43 občanského zákoníku, podle kterého jsou účastníci povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů; toto ustanovení se však vztahuje na všechny strany smlouvy, v konkrétním případě tedy jak na stěžovatele, tak i na vedlejšího účastníka. Krajský soud však dostatečně nezdůvodnil, proč by následek porušení tohoto ustanovení občanského zákoníku měl stíhat jen stěžovatele, a nikoli vedlejšího účastníka, jinými slovy, proč by porušení §43 občanského zákoníku mělo být důvodem hodným zvláštního zřetele svědčícím ve prospěch vedlejšího účastníka, jestliže se jej dopustil stejným způsobem jako stěžovatel.
12. Takto zdůvodněné rozhodnutí krajského soudu v sobě skrývá prvky libovůle, což je činí nesouladným s právem stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
13. Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy České republiky, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako např. čl. 95 Ústavy České republiky, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti též uplatnil požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Protože ústavní stížnosti bylo vyhověno, byl účastník úspěšný. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, protože zejména právní zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem bylo soustředěno pouze na sepis ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal.
IV.
15.Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v části týkající se náhrady nákladů řízení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.