ECLI:CZ:US:2008:1.US.1435.08.1
sp. zn. I. ÚS 1435/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem v Praze 1, Opatovická 4, proti vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Jičíně č. j. 1 ZN 63/2008-4 ze dne 9. dubna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Jičíně č. j. 1 ZN 63/2008-4 ze dne 9. dubna 2008 a navrhuje, aby tomuto orgánu bylo zakázáno pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a aby mu bylo uloženo ve věci podání stěžovatele ze dne 7. 4. 2008 postupovat v souladu s ustanovením §158 odst. 1 trestního řádu v návaznosti na ustanovení §59 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že postupem Okresního státního zastupitelství v Jičíně došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv v podstatě spatřuje stěžovatel v tom, že Okresní státní zastupitelství jeho podání ze dne 7. 4. 2008, kterým podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, trestného činu omezování osobní svobody a trestného činu útisku, jehož se prý vůči jeho osobě dopustili zaměstnanci věznice Valdice V. a K., nepovažovalo za relevantní trestní oznámení. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele v zásadě obsahovalo popis okolností týkajících se jeho kázeňského potrestání (a nejsou v něm uvedeny ani základní skutečnosti umožňující závěr o podezření ze spáchání skutku, který lze posoudit jako trestný čin), považovalo státní zastupitelství jeho podání za podnět k výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody a postoupilo ho k dalšímu posouzení a přijetí příslušných opatření Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové.
Stěžovatel tvrdí, že jeho podání obsahovalo vylíčení všech skutečnosti, v nichž spatřoval možnost spáchání trestných činů, a že obsahovalo i všechny formální náležitosti. Okresní státní zastupitelství mělo proto postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a jeho podáním se věcně zabývat.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (č1. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím "bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem". Z tohoto hlediska přezkoumal Ústavní soud citovaný přípis orgánu státní moci, vzal v úvahu petit ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu, či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Postup podle citovaného ustanovení však dopadá na zcela jiné situace, než tomu bylo v souzené věci. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, str. 345; sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, str. 291). Od tohoto ustáleného zásadního právního názoru se Ústavní soud nehodlá odchýlit ani v posuzovaném případě.
Ústavní soud tedy dovozuje, že ve skutečnosti, že okresní státní zastupitelství nepovažovalo podání stěžovatele za trestní oznámení, nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených subjektivních veřejných práv, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhaná, totiž neexistuje.
Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se však okresní státní zastupitelství podnětem stěžovatele zabývalo a ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu i předpisů týkajících se výkonu trestu odnětí svobody tento podnět postoupilo orgánu k jeho posouzení příslušnému - Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové. Okresní státní zastupitelství nezůstalo tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložilo libovolně. Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Za tohoto stavu nelze přirozeně dovozovat ani porušení obecných ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny, jichž se stěžovatel rovněž dovolával.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu