ECLI:CZ:US:2008:1.US.1476.08.1
sp. zn. I. ÚS 1476/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2004, č. j. 15 C 320/96-77, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2008, č. j. 44 Co 46/2005-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která postrádala ústavněprávní argumentaci, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Soudy prý porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 15 C 320/96 rozhodly, aniž by provedly jediný důkaz a nedaly mu možnost uspět se svou žalobou. Řízení před nimi bylo pojato ryze formalisticky a soud prvního stupně se navíc snažil vyhnout rozhodování v dané věci. Tím bylo stěžovateli odepřeno právo dané čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 37 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 320/96, vedený u Městského soudu v Brně. Zjistil, že dne 26. 11. 1996 podal stěžovatel žalobu proti českému státu, ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 2.300,- Kč, která byla způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně a v návaznosti na to i nesprávným postupem Krajského soudu v Brně. Nesprávný úřední postup prý spočíval v tom, že Městský soud v Brně nevyhověl ve věci vedené u něj pod sp. zn. 33 C 230/93 stěžovatelově žádosti o osvobození od soudního poplatku ve výši 200,- Kč a o ustanovení advokáta k ochraně jeho práv a později zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Přitom v jiném řízení, vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 38 C 281/94, stěžovatel od soudních poplatků osvobozen byl a byl mu i ustanoven advokát. Tím, že řízení bylo zastaveno, došlo k tomu, že stěžovatel nemohl v tomto řízení uplatnit u soudu své právo na náhradu škody, způsobené mu sousedy. Požadoval proto tuto náhradu vůči státu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 15 C 320/96-77, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ten nelze vyvozovat jen ze skutečnosti, že soud zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Podle §138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo z části osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Podle §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, ustanoví předseda senátu na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Je tedy nutné jednak posoudit předpoklady osvobození od soudních poplatků a pak také posoudit, zda ochrana zájmů účastníka vyžaduje, aby mu byl ustanoven zástupce. Nelze (jak na to poukazuje stěžovatel) z jednoho spisu, ve kterém soud učinil závěr, že osvobodí stěžovatele od soudních poplatků a ustanoví mu zástupce, vyvozovat, že ve druhém řízení, ve kterém nedošlo k osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, byl stěžovatel poškozen. Rozhodnutí vždy závisí na konkrétních okolnostech případu.
Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, ve kterém uvedl, že jestliže mu soud v jiném řízení osvobození od soudních poplatků přiznal a ustanovil mu právního zástupce, měl tak učinit i v tomto řízení. Jestliže tak neučinil, jde o nesprávný úřední postup.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2008, č. j. 44 Co 46/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že důvodem zastavení předmětného řízení - což je příčinou, proč soud o stěžovatelově nároku nerozhodl - nebyl úřední postup, ale rozhodování soudu podle §138 odst. 1 o. s. ř. Bylo-li na rozhodnutí soudu podle zákona, zda osvobodí stěžovatele od soudních poplatků, není to současně úřední postup a rozhodnutí jako takové nemá z hlediska podmínek odpovědnosti za výkon veřejné moci význam. Navíc rozhodnutí, kterým soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, nebylo pro nezákonnost zrušeno a nelze je proto zkoumat mimo pořad zákonem stanovených opravných prostředků.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně. Podle něj k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, kterému byl dán prostor k hájení práv stěžovatele. Ve skutečnosti, že soudem nebylo prováděno rozsáhlejší dokazování, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, protože podstata rozhodnutí spočívala ve skutečnosti, že rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, od kterého stěžovatel odvozoval svoje nároky na náhradu škody vůči České republice, nebylo pro nezákonnost zrušeno a tak nebyla splněna základní podmínka ust. §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho úředním postupem. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že rozhodování soudu o zastavení řízení není úředním postupem. Další dokazování ve věci proto bylo pro posouzení stěžovatelem uplatněného nároku zcela nadbytečným.
Protože v tomto vyjádření není nic, co by nebylo obsaženo již v napadeném rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud se o ně neopíral a ani je nezasílal stěžovateli k případné replice.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na právní pomoc, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že obecné soudy zamítly jeho žalobu na náhradu škody proti státu, neboť nepovažovaly rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků za úřední rozhodnutí ve smyslu tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání takového rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. To se však nestalo. V předmětné věci proto dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces či na právní pomoc a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Svá rozhodnutí obecné soudy přesvědčivě a logicky odůvodnily. Jejich rozhodnutí je v souladu i s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle které podmínkou nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je pravomocné rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (viz např. sp.zn. III. ÚS 302/07, www.nalus.cz). V posuzovaném případě tomu tak nebylo a rozhodnutí, kterým soud zastavil řízení pro nezaplacení soudních poplatků, nabylo právní moci. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo.
Stěžovatel dále namítal, že soudy při svém rozhodování neprováděly žádné dokazování. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soudy prováděly dokazování především spisy sp. zn. 33 C 230/93 a sp. zn. 38 C 281/94, na které se stěžovatel odvolával (viz protokol z jednání soudu prvního stupně, č.l. 71 soudního spisu). Žádné další důkazy nebyly navrženy ani u soudu odvolacího (viz protokol z jednání odvolacího soudu č.l. 92 soudního spisu). Jak přesvědčivě odůvodnil ve svém rozsudku Krajský soud v Brně, pro posouzení stěžovatelova nároku bylo rozhodující to, že rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci a že se v tomto případě o úřední postup nejednalo. Ústavní soud proto ani této námitce nemohl vyhovět.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - jak již uvedl - že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu