ECLI:CZ:US:2007:3.US.302.07.1
sp. zn. III. ÚS 302/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2006, č.j. 44 Co 162/2006-68, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006, č.j. 53 C 157/2004-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhal proti žalované Česká republice - Ministerstvu dopravy ČR (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšímu účastníku") náhrady škody, jež mu byla podle jeho názoru způsobena nezákonným rozhodnutím. Za takové pokládal rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy, ze dne 13. 8. 2002, č.j. OD-45183-PZ/02CI, jímž byl uznán vinným spácháním přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 200/1990 Sb."), jestliže bylo k jeho odvolání rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20. 11. 2002, č.j. JMK 238/2000, zrušeno a přestupkové řízení podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. zastaveno proto, že spáchání přestupku nebylo prokázáno. Tím podle stěžovatele "rozhodnutí odvolacího správního orgánu ... bylo jednoznačnou deklarací skutečnosti, že stíhání pro přestupek bylo od samého počátku nedůvodné a nezákonné". Nezákonným rozhodnutím stěžovateli vznikla škoda v celkové výši 3.116,80 Kč, kterou specifikoval jako náklady "právní pomoci" (1.500,- Kč), ušlou mzdu za cestu a účast při jednání správního orgánu prvního stupně (989,- Kč), výdaje spojené s cestou osobním automobilem tamtéž (582,- Kč), a "náklady na tři poštovní zásilky adresované správním orgánům v souvislosti s přestupkovým řízením" (45,80 Kč).
Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zčásti žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.545,80 Kč, když za prokázanou škodu uznal náklady na právní pomoc a poštovní zásilky; co do částky 1.571,- Kč žalobu zamítl s odůvodněním, že tvrzená škoda nebyla prokázána.
Odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil v zamítavém výroku, a jinak jej změnil tak, že zamítl žalobu i v části o 1.545,80 Kč. Podle odvolacího soudu totiž "ani náklady na tzv. právní zastoupení nemohou být škodou (majetkovou újmou) vzniklou v příčinné souvislosti se zmiňovaným správním řízením", jelikož správní spis "nedokládá zastoupení stěžovatele advokátem v tomto řízení" a "pouhé konzultace dalšího postupu ve správním řízení nelze považovat za škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s uvedeným správním řízením". Současně odvolací soud "poukázal" na ustanovení §8 odst. 1, věty první, zákona č. 82/1998 Sb., dle nějž lze nárok na náhradu škody v důsledku nezákonného rozhodnutí uplatnit, bylo-li pro nezákonnost zrušeno nebo změněno rozhodnutí pravomocné; pouze v případech, kdy se jedná o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, lze přiznat náhradu škody i v případě jeho zrušení odvolacím orgánem (§8 odst. 2 a §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Tak tomu v daném případě není, konstatoval odvolací soud, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně "neodňalo (ani nemohlo odejmout) odkladný účinek odvolání" (srov. §51 odst. 2, §55 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání uvedeného rozhodnutí, §81 odst. 5 zákona č. 200/1990 Sb.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že je třeba "na přestupkové řízení vzhledem k jeho smyslu a účelu pohlížet jako na řízení trestní a v dané věci vycházet analogicky z ustálené soudní praxe, týkající se vedeného trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem", přičemž "v takovém případě má právo na náhradu škody každý, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a který si jej nezavinil sám (R 35/1991)". Stěžovatel dovozuje, že zahájení řízení nezavinil, jelikož "strážníci Městské policie Brno nedali žádnou možnost se na místě aktivně podílet na řešení situace", "k celé záležitosti se mohl poprvé vyjádřit až v odporu podaném proti příkazu" a "v průběhu řízení se podílel na objasnění okolností spáchaného přestupku, účastnil se jednání a využíval svých procesních práv, včetně podání řádného opravného prostředku". Stěžovatel setrval v přesvědčení, že vznik výdajů a jejich příčinnou souvislost s předmětným správním řízením prokázal, a kritizuje rozlišování mezi právními službami co do jejich vztahu ke správnímu řízení, k čemuž se uchýlil odvolací soud.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Z obsahu žaloby, vyjádření zástupce stěžovatele před soudem prvního stupně, stejně jako z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel požadoval náhradu škody z nezákonného rozhodnutí [§5 písm. a) a §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb.]. Pak samozřejmě nelze odhlédnout od podmínek jeho uplatnění zakotvených v §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.; jak již připomenul odvolací soud, obecnou podmínkou vzniku nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí pravomocného, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Jen je-li rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy, ze dne 13. 8. 2002, č.j. OD-45183-PZ/02CI, vykonatelné nebylo, pročež jeho odstranění na základě řádného opravného prostředku nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nezakládá. Již z povahy věci totiž platí, že nevykonatelné rozhodnutí nemá potenciál způsobit škodu; stěžovatel ostatně netvrdí, že zaplatil jím uloženou pokutu, resp. že splnil povinnost nahradit náklady správního řízení.
Újmy, které stěžovatel tvrdí (a jejichž náhrady se dožaduje), mají zjevně charakter nákladů řízení (zde správního), a k jejich vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž vznikly. Okolnost, že ve věci aplikovaný zákon č. 67/1971 Sb. v ustanovení 31 odst. 1 tyto náklady vypořádává tak, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník (viz §51 a §79 zákona č. 200/1990 Sb.), nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulů náhrady nákladů řízení, lze - bez dalšího - požadovat z titulu náhrady škody.
Proti analogickému použití ustanovení §9 - §12 zákona č. 82/1998 Sb. týkajících se taxativně vyjmenovaných rozhodnutí vydaných v řízení trestním se přitom ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řízení přestupkovém vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, uveřejněném pod č. 131/2003 v časopise Soudní judikatura; k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1514/2003.
Lze mít sice za to, že úvahy odvolacího soudu o neprokázání výše nároku jsou při neexistenci jeho základu nadbytečné, resp. zavádějící, leč vzhledem k jinak ustavenému (zásadnímu) rámci právního posouzení věci průmět do výsledku řízení mít nemohly.
Kromě toho, že obecné soudy uplatnily právní názory s těmi, jež byly takto identifikovány, souladné, je podstatné, že ani stěžovatel těmto názorům nevytýká, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod. Námitku porušení základních práv zaručených v čl. 36 odst. 3 Listiny, opřenou toliko o tvrzení "podústavní" nesprávnosti napadeného rozhodnutí, stěžovatel jen nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu; přehlíží totiž, že "podmínky a podrobnosti" uplatnění práva podle dovolávaného článku Listiny stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny), který obecné soudy také aplikovaly.
Nelze ostatně nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí [srov. §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Za taková rozhodnutí však napadené rozsudky obecných soudů - jak vyplývá z řečeného - považovat zjevně nelze.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu