ECLI:CZ:US:2008:1.US.150.06.1
sp. zn. I. ÚS 150/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. arch. P. H., zast. Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou, sídlem Obilní trh 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2008, č.j. 25 Cdo 700/2006-85, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2005, č.j. 13 Co 325/2005-60, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.5.2005, č.j. 18 C 165/2004-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3.5.2005, č.j. 18 C 165/2004-38, a vyjádřil přesvědčení, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), konkrétně čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). V návrhu uvedl, že oběma rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve výši 653 340,- Kč s úrokem z prodlení z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup České republiky - Ministerstva financí. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi minimálním ekonomickým nájemným a stěžovatelem skutečně přijatým nájemným za dobu jednoho roku, konkrétně od 20.3.2003 do 20.3.2004. K žalobnímu nároku uvedl, že je vlastníkem obytného domu s pronajímanými byty, nájemci stěžovateli platili nájemné ve výši k datu 19.3.2003. Tyto částky nikdy nepokryly náklady na provoz pronajatých bytů, neumožňují ani dosahovat minimálního výnosu. Nesprávný úřední postup státu, konkrétně ministerstva financí, spatřuje stěžovatel v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných právních norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1.1.2002 a poté, přitom v této souvislosti odkázal na výrok nálezu Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 20/05. Je přesvědčen, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a neztotožňuje se s jeho názorem, že postup přijímání zákonů porušen nebyl. Na základě těchto tvrzení navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu ve spojení s rozsudkem obvodního soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 3 odst. 1 Listiny:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 4 Listiny:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 Listiny odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst.3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplynulo, že stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud řízení usnesením ze dne 4.4.2006, č.j. I.ÚS 150/06-14, přerušil; poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.3.2008, č.j. 25 Cdo 700/2006-85, dovolání odmítl, pokračoval v řízení.
Následně stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost a požadoval i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2008, č.j. 25 Cdo 700/2006-85. Odkazoval na případ projednávaný před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku pod č. 35014/97, polemizoval se závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31.8.2005, č.j. 26 Cdo 867/2004-69, a dovolával se nálezu Ústavního soudu ve věci sp.zn. I. ÚS 489/05. Proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto, žádné argumenty neformuloval.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud poukázal na fakt, že stěžovatel sice navrhl zrušení jeho usnesení, avšak neuvedl, v čem konkrétně je jeho rozhodnutí chybné či rozporné s Ústavou, a vyjádřil názor, že jím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Městský soud připomenul, že vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, a zdůraznil, že ze skutečnosti, že se nedaří v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu nesprávního úředního postupu podle §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dále naznačil možnost pronajímatele domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vůči nájemcům, protože cena nájemného (dle zák. č. 520/1990 Sb., správně má být "zák. č. 526/1990 Sb.") by měla odpovídat poskytnutým plněním a výkonům; jen pokud by s tímto nárokem v soudním řízení proti nim neuspěl, mohl by žádat jeho uspokojení od státu. Podle názoru městského soudu by Ústavní soud měl ústavní stížnosti odmítnout, popřípadě zamítnout.
Obvodní soud se ztotožnil se svými závěry uvedenými v jeho rozsudku, jakož i v rozsudku městského soudu a v usnesení Nejvyššího soudu a upozornil na konstrukci, dle níž je možné (ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny) zákonem vymezit podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Protože v dané věci nejde o nesprávný úřední postup (legislativní proces není takovým postupem), nelze zák. č. 82/1998 Sb. aplikovat. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastnice, po připomenutí, že stěžovatel postupoval shodně s mnohými hromadně podávanými žalobami nových vlastníků nájemních domů, kteří převzali nájemce dobrovolně od předchozího vlastníka a nyní se chtějí zbavit své povinnosti, odkázala na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. IV. ÚS 175/08 a vyjádřila názor, že postup dle tohoto nálezu by vedl k významnému úbytku obdobných žalob proti státu. V závěru vyjádření navrhla, aby Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku městského soudu a na ně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu zamítl.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a formuloval nesouhlasné stanovisko k jednotlivým vyjádřením. Jeho podstatou je setrvání na názoru, že jeho nárok nelze uspokojit jinak než náhradou škody od státu a že za nesprávný úřední postup je třeba považovat nečinnost zákonodárného sboru. Též uvedl, že po nabytí účinnosti zák. č. 107/2006 Sb. bylo nadbytečné podávat žalobu o zvýšení nájemného ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05 (pozn. v tomto závěru poukazuje Ústavní soud na nesprávný právní názor, v roce 2006 hojně medializovaný, protože jeho závěr bylo možné uplatit, neboť podle zák. č. 107/2006 bylo jednostranné zvýšení nájemného přípustné až od 1.1.2007 - viz §3 odst. 2).
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 18 C 165/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit mu škodu ve výši 653 340,- Kč s příslušenstvím podle zák. č. 82/1998 Sb. V žalobě tvrdil, že je vlastníkem obytného domu, v němž je celkem deset bytů, které jsou pronajímány, z nich je sedm pronajato nájemcům, kteří mu platí nájemné na úrovni regulovaného nájemného ve výši k datu 19.3.2003. Namítal, že toto nájemné nebylo sjednáno dohodou a že poskytnuté částky nepokrývají náklady na provoz pronajatých bytů ani náklady na prostou reprodukci bytů, ani mu neumožňují dosahovat alespoň minimálního výnosu. Na základě znaleckého posudku vypočetl, že rozdíl mezi skutečně hrazeným nájemným a ekonomickým nájemných činí 54 445 Kč měsíčně, tj. za rok 653 340,- Kč; jeho pokusy o dosažení dohody s nájemci nebyly úspěšné. České republice vytýkal nesprávný úřední postup, a to opakovaným vydáváním protiústavních podzákonných právním norem k regulaci nájemného z bytů, v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemné z bytů k datu 1.1.2002 a poté, čímž mělo dojít k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vedlejší účastnice důrazně odmítla stěžovatelův požadavek a požadovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Po proběhnuvším ústním jednání obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl; zamítavý výrok odůvodnil poukazem na skutečnost, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by všech sedm jím označených bytů obývali nájemci, jejichž právo nájmu vzniklo k 1.1.1992 transformací z původního práva osobního užívání bytu, nýbrž bylo zjištěno, že všechny smlouvy byly uzavřeny mezi stěžovatelem, jako pronajímatelem, a příslušnými nájemci nejdříve až v průběhu roku 1994, tedy v situaci, na kterou se nevztahovala regulace nájemného. Z tohoto důvodu neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené škody a konstatovaným nesprávným úředním postupem. Důvody zamítnutí žaloby doplnil také o závěr, že na posuzovaný případ nedopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., neboť stěžovatel nenapadá žádné nezákonné rozhodnutí, ani vůči němu stát neučinil nesprávný úřední postup. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, v němž deklaroval vznik užívacích vztahů v době před 1.1.1992 a zdůvodnil uzavření nových nájemních smluv. Dále polemizoval s právními závěry týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že nepřijetí zákona o nájemném není samo o sobě nesprávným úředním postupem. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl po zjištění, že směřuje vůči rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
III.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu, ani právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny (tudíž ani nemohlo dojít k samostatnému porušení čl. 3 a 4 Listiny). Je sice pravdou, že Ústavní soud věnuje náležitou pozornost sporům vycházejícím z absence právní úpravy umožňující pronajímatelům získávat adekvátní nájemné. Vychází přitom z vlastní judikatury navazující na nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 20/05, v němž konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu. V další rozhodovací praxi (srov. nález ve věci sp.zn. IV. ÚS 175/08) proto vytvořil prostor, aby mohl být pronajímatel úspěšný i tehdy, pokud svůj nárok neuplatnil vůči nájemcům, ale domáhal se náhrady škody vůči České republice. Zdůraznil, že u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny.
V posuzované věci však pro aplikaci uvedeného postupu (a tedy ke zrušení rozsudku městského soudu a obvodního soudu) není dán rozumný důvod. Je sice nesporné, že původní vztahy nájemců k bytům vznikly v době, kdy obč. zákoník upravoval institut osobního užívání bytu, a tento vztah se transformoval do nájmu bytu, avšak stěžovatel po této transformaci dobrovolně uzavřel nájemní smlouvy v době účinnosti vyhl. č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle §2 odst. 2 písm. b) této vyhlášky však regulace nájemného podle ní neplatila pro byty, u nichž se sjednávala nájemní smlouva s novým nájemcem (kromě určených výjimek, přitom z nájemní smlouvy založené ve spise žádná z těchto výjimek neplyne). Za této situace byla výše nájemného sjednána s plným uplatnění smluvní volnosti. Jestliže stěžovatel této možnosti nevyužil, je povinen respektovat projevy vůle účastníků při uzavírání nájemní smlouvy a nemůže se v současné době dovolávat zrušení regulace nájemného, protože zrušení této úpravy žádným způsobem neovlivnilo obsah nájemního vztahu stěžovatele a dotčených nájemců. K tomuto správnému závěru - odpovídajícímu dosavadnímu přístupu Ústavního soudu (viz usnesení ve věci sp.zn. I. ÚS 577/04, usnesení ve věci sp.zn. I. ÚS 723/06) - dospěl též obvodní soud (viz str. 3 dole a str. 4 nahoře napadeného rozsudku). Protože se stěžovatel sám svým chováním zbavil možnosti využít smluvní volnosti při sjednávání nájemného, nemůže v současné době - ve smyslu zásady vigilantibus iura - navozovat situaci, která by nastala, pokud by k uzavření nových nájemních smluv nedošlo.
Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je nutno také odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti sice navrhl jeho zrušení, avšak neuvedl jediný argument, v němž by tvrdil, že toto usnesení (které má jen deklaratorní povahu ohledně zjištění přípustnosti dovolání) zasáhlo do jeho základních práv a svobod.
V řízení před obecnými soudy nedošlo ani k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho konstantní judikaturu platí, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatele, jako účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu