ECLI:CZ:US:2008:1.US.1559.08.1
sp. zn. I. ÚS 1559/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. I. G., zastoupené JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008, č. j. 57 Co 200/2008-70, a proti výroku II. usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2008, č. j. 17 C 219/2006-45, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008, č. j. 57 Co 200/2008-70, kterým bylo v napadeném výroku o nákladech řízení potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2008, č. j. 17 C 219/2006-45, jímž byla ve výroku II. stanovena povinnost stěžovatelky zaplatit žalované na nákladech prvostupňového řízení částku 74.018,- Kč. Krajský soud dále uložil stěžovatelce (žalobkyni) zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 952,- Kč.
Podle stěžovatelky obecné soudy porušily svým postupem čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť s ohledem na okolnosti, za nichž byla žaloba vzata zpět, přistupovaly příliš formálně. Stěžovatelka se původní žalobou domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v žalobě identifikovaným, které vlastnila v rozsahu ideální poloviny. Jelikož neměla zájem setrvávat ve spoluvlastnictví a dohoda o vypořádání nebyla možná, podala žalobu, kterou se domáhala toho, aby nemovitosti byly přikázány do vlastnictví druhého spoluvlastníka a aby ten stěžovatelce zaplatil finanční částku, odpovídající jejímu podílu. Po nějaké době byla uzavřena dohoda, podle které byl podíl na nemovitostech převeden na osobu blízkou spoluvlastníkovi a tato osoba se zavázala zaplatit stěžovatelce sjednanou částku. Následně vzala stěžovatelka žalobu zpět.
Stěžovatelka dodala, že se obecné soudy nezabývaly důvody zpětvzetí žaloby, ale přistupovaly k věci ryze formálně a stanovily jí povinnost zaplatit náklady řízení, neboť zavinila zastavení řízení. Stěžovatelka však prý dosáhla toho, oč žalobou usilovala, tedy zrušení spoluvlastnictví a převod nemovitostí na jinou osobu. Stěžovatelka sice nedosáhla převedení nemovitostí přímo na spoluvlastníka, ale na osobu jemu blízkou, k čemuž využila kupní smlouvu; striktní rozlišování mezi převodem spoluvlastnictví na spoluvlastníka a kupní smlouvou na jinou osobu, kterou spoluvlastník sám navrhl, však není namístě. Cílem snažení stěžovatelky bylo zbavit se spoluvlastnictví předmětných nemovitostí a získat za svůj podíl odpovídající částku. Tohoto výsledku dosáhla a byla tedy ve věci úspěšná.
Stěžovatelka konečně uvedla, že výrok o nákladech řízení musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha o jejich úhradě musí být alespoň stručně odůvodněna. V opačném případě vykazuje rozhodnutí prvky libovůle a nahodilosti a je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na některá publikovaná rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatelka nakonec poukázala na to, že je starobní důchodkyně, pečující o invalidní dceru, takže úhrada nákladů řízení přesahující 75.000,- Kč by pro ni měla tíživý sociální dopad.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn.17 C 219/2006, vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Ze spisu zjistil, že dne 1. 9. 2006 podala stěžovatelka tomuto soudu žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže určeným nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, pracoviště Frýdek-Místek, pro obec a k.ú. Kunčice pod Ondřejníkem na LV č. 1485. Výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se podle žalobce měla stát žalovaná P. Z., která měla stěžovatelce zaplatit na vypořádání částku určenou soudem. Zároveň stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 12. 12. 2006, č. j. 17 C 219/2006-12, osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal, neboť pobírá důchod 10.104,- Kč měsíčně a další okolnosti, pro které by bylo osvobození důvodné, neprokázala.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Při jednání soudu dne 5. 6. 2007 stěžovatelka setrvala na svém návrhu. Žalovaná (sestra stěžovatelky) při tomto jednání trvala na zamítnutí žaloby a prohlásila, že ona i její manžel jsou poživatelé starobního důchodu a nemají prostředky na vyrovnání podílu stěžovatelky.
´
Podáním ze dne 17. 1. 2008 (č.l. 36) vzala stěžovatelka žalobu zpět s odůvodněním, že věc byla v mezidobí vyřízena mimosoudně a to tak, že svůj spoluvlastnický podíl převedla kupní smlouvou (se souhlasem žalované) na její budoucí snachu ing. S. K. Žalovaná přípisem ze dne 21. 8. 2008 vyslovila se zpětvzetím žaloby souhlas. Zároveň soud požádala, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 21. 1. 2008, č. j. 17 C 219/2006-45, řízení zastavil. Zároveň rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 74.018,- Kč. Podle soudu stěžovatelka zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení a proto je povinna vzniklé náklady řízení zaplatit.
Uvedené usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém poukázala na to, že žaloba byla podána důvodně a že byla vzata zpět pro chování žalované. Žaloba směřovala ke zrušení podílového spoluvlastnictví tak, že výlučnou vlastnicí by se stala žalovaná a vyplatila stěžovatelce odpovídající finanční částku. Pokud mimosoudní vypořádání spočívá v tom, že se spoluvlastníkem místo stěžovatelky stala nastávající snacha žalované a ta vyplatila stěžovatelce odpovídající finanční náhradu, pak výsledný stav je prakticky shodný s tím, čeho se stěžovatelka domáhala. Skutečnost, že se spoluvlastníkem namísto stěžovatelky nestala žalovaná, ale její nastávající příbuzná, je jen formalitou, která nemá vliv na to, že stěžovatelka byla v jádru věci úspěšná. Důvodem, proč nemovitosti nepřevzala žalovaná, ale jiná osoba, byl nedostatek finančních prostředků u žalované. Žalovaná sama navrhla (viz mail na č.l. 48, kde se navrhuje, aby spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech odkoupil syn žalované s přítelkyní), aby stěžovatelka převedla svůj podíl na její budoucí snachu, s čímž stěžovatelka souhlasila, protože pro ni bylo zásadní zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 4. 2008, č. j. 57 Co 200/2008-70, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované i náklady odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že okresní soud správně při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ust. §146 odst. 2 věta první o.s. ř.; to učinil za situace, kdy stěžovatelka v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vzala žalobu zpět, protože došlo k mimosoudnímu vyřešení věci. Z procesního hlediska tedy zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění při aplikaci ust. §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. je třeba posuzovat pouze z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku, to znamená, že jestliže stěžovatelka podala žalobu, kterou se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jestliže mezi účastnicemi řízení ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví navrhovaným způsobem nedošlo, je bezpochyby nutné brát za procesně úspěšnou žalovanou, neboť stěžovatelka (žalobkyně) svou žalobou nedosáhla toho, čeho se domáhala.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Krajský soud v Ostravě, který však jen odkázal na obsah písemného odůvodnění napadeného usnesení. K návrhu se vyjádřil i Okresní soud ve Frýdku-Místku, který poukázal na to, že mimosoudní řešení záležitosti bylo provedeno jiným způsobem, než požadovala žalobou stěžovatelka. Protože z těchto vyjádření neplyne nic jiného než je obsahem napadených rozhodnutí, nevzal je Ústavní soud za základ svého rozhodování a ani je nezasílal stěžovatelce k případné replice.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud chápe otázku náhrady nákladů řízení jako integrální součást civilního řízení, která může - in eventum - zasáhnout do práva na spravedlivý proces. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady nákladů (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 454/04, sp.zn. I. ÚS 350/04, sp.zn. I. ÚS 653/03, sp.zn. II. ÚS 557/04 a sp.zn. II. ÚS 153/06, http://www.nalus.cz, na která poukazuje ve své stížnosti stěžovatelka).
Takováto - v podstatě výjimečná situace - však v souzené věci nenastala.
Podstata ústavní stížnosti, která postrádá ústavně právní argumentaci, spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje. Námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá, se v podstatě shodují s tím, co uvedla již v odvolání proti usnesení okresního soudu; o jiných skutečnostech, kterými by odůvodňovala své stanovisko, se nezmiňuje. V tomto směru tedy tvrzení v ústavní stížnosti do posuzované věci nic nového nepřinášejí.
Obecné soudy, zejména soud krajský, své rozhodnutí přiměřeně odůvodnily a to v souladu se standardní judikaturou. Skutečnost, že do spoluvlastnických práv stěžovatelky vstoupila jiná osoba, odlišná od žalované, která zaplatila stěžovatelce kupní cenu za její podíl na nemovitostech, přičemž spoluvlastnictví existuje i nadále, nelze považovat za dosažení cíle, který byl sledován původní žalobou. Tím nepochybně bylo vypořádání spoluvlastnictví, nikoliv prodej nemovitostí. Postupu soudů tedy nelze vyčítat protiústavnost. I když se o tom v odůvodnění napadených rozhodnutí výslovně nezmiňují, je zřejmé, že soudy neshledaly ve věci žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, zejména důvody sociální, které by odůvodňovaly aplikaci §150 o.s.ř. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i to, že stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a že jí byla na základě kupní smlouvy o předmětných nemovitostech vyplacena značná finanční hotovost, kterou kupující získala mimo jiné i pomocí hypotéky.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu