ECLI:CZ:US:2008:1.US.1601.08.1
sp. zn. I. ÚS 1601/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Na Hradbách 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, čj. 10 Ca 279/2007 - 7, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 7 Afs 6/2008 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, čj. 10 Ca 279/2007 - 7.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před finančními orgány, ve kterém mu Finanční úřad v Chrudimi rozhodnutím ze dne 4. 2. 2002 vyměřil daňovou povinnost ve výši 5 857,-- Kč jako daň z přidané hodnoty. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo rozhodnutím ze dne 11. 3. 2003. Na to stěžovatel požádal o přezkum napadeného rozhodnutí Ministerstvo financí ČR, které rozhodnutím ze dne 9. 7. 2007 přezkoumání zmíněného rozhodnutí nepovolilo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl.
Podle stěžovatele došlo v jeho případě, při vyměření daňové povinnosti, k pochybení finančních orgánů. Zásadní otázkou předmětného řízení byl vznik nároku na vrácení DPH podle zákona č. 288/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle názoru stěžovatele všechny tři správní orgány, i oba soudy, svým postupem porušily základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, 3, 4, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR (dále jen "MF"), kterým nepovolilo, podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 11. 3. 2003, čj. 4598/130/2002-ŠK, o zamítnutí jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chrudimi ze dne 4. 2. 2002, čj. 9915/02/233911, jímž mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2000 ve výši 5 857,-- Kč.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že i když MF nepovolilo zmíněný přezkum podle §55b odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. formou rozhodnutí, nejedná se o rozhodnutí v materiálním smyslu, podle §65 odst. 1 SŘS, tedy rozhodnutí, jímž by se zakládaly, měnily, rušily nebo závazně určovaly práva nebo povinnosti stěžovatele nebo bylo jinak zasaženo do jeho právní sféry. Proto je takové rozhodnutí MF ze soudního přezkumu vyloučeno. V této souvislosti poukázal městský soud na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 12/2000 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 516/03, i usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 153/2002. V souladu s uvedenou judikaturou konstatoval, že nepovolení přezkumu daňového rozhodnutí není svou povahou mimořádným opravným prostředkem, mezi něž ho nesprávně zákon o správě daní a poplatků zařazuje, ale je pouze výkonem dozorčího práva nadřízeného správce daně. Daňový subjekt tak nemá právo na povolení přezkoumání daňového rozhodnutí. Pokud tedy správce daně nevyužil svého dozorčího práva, nezasáhl tím do právní sféry stěžovatele. Soudní ochrana stěžovatele však byla zajištěna, neboť měl možnost v zákonem stanovené lhůtě podat správní žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Pokud stěžovatel této možnosti nevyužil, nemůže se již domáhat soudní cestou přezkoumání správních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, neboť nepovažoval za důvodnou jeho námitku, že vyloučení rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. ze soudního přezkumu je zásahem do jeho práv. Nejvyšší správní soud rovněž upozornil na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st 12/2000, v němž Ústavní soud rozlišil dva prostředky práva. Jednak prostředky instanční, mimořádné a soudní, tedy prostředky, které může strana využít, má na ně právní nárok. Dále pak prostředky dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., které slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nemá nárok. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i ve věci sp. zn. IV. ÚS 516/03. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2006, čj. 1 Afs 56/2004 - 114, vyjádřil právní názor, že rozhodnutí, jímž se žádost o přezkoumání rozhodnutí postupem podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb. zamítá, je vyloučeno ze soudního přezkoumávání ve správním soudnictví podle ustanovení §70 písm. a) SŘS, protože materiálně nemá znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 SŘS.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b zákona č. 377/1992 Sb. není opravným prostředkem, ale je pouze nápravným prostředkem a výkonem dozorčího práva nadřízeného správního orgánu. Žádost podaná podle citovaného ustanovení proto nezakládá právní nárok daňového subjektu na přezkoumání věci samé. Výrok rozhodnutí, jímž nebylo přezkoumání povoleno, tudíž není rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního, neboť se jím nezasahuje do práv daňového subjektu, ani do jeho právní sféry. Není proto ani přezkoumatelný ve správním soudnictví. Z výše uvedených důvodů městský soud napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele, která směřovala právě proti tomuto rozhodnutí MF.
Nejvyšší správní soud dále poznamenal, že stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové žalobou u soudu. Stěžovatel však žalobu podal až po lhůtě stanovené k jejímu podání. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost opodstatněnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Oba soudy na základě dostatečných skutkových zjištění zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily, jak podrobně uvedeno shora. Jejich rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou judikaturou jak správních soudů, tak i Ústavního soudu. Rozhodnutí MF, kterým nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, není tedy rozhodnutím ve věci samé, kterým by byla přímo dotčena práva nebo povinnosti stěžovatele, není tudíž proti němu přípustné podat správní žalobu. Nelze než odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, která na daný případ dopadají a na která Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud neshledává nic, co by tento případ posouvalo do ústavněprávní roviny. K porušení žádných základních práv stěžovatele tedy nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu