ECLI:CZ:US:2008:1.US.1614.07.1
sp. zn. I. ÚS 1614/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ENVI-PUR, s. r. o., se sídlem Tábor, kpt. Jaroše 358, zastoupené Mgr. Ivou Wenzel - Petráskovou, advokátkou advokátní kanceláře ROWAN LEGAL, sdružení advokátů, se sídlem Praha 1, V Jámě 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, čj. 3 Cmo 465/2006 - 165, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, čj. 48 Cm 32/2005 - 117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby byla zrušena shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále "krajský soud"), protože těmito rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka zpochybnila závěr obecných soudů, na základě kterého byla zamítnuta její žaloba podaná proti jinému soutěžiteli na trhu, kterou se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Podle stěžovatelky není možné připustit, aby soudy nejprve zkoumaly existenci škodlivých následků a teprve poté zjišťovaly, zda jednání žalovaného je nekalosoutěžní. Tím, že soudy neposkytly stěžovatelce ochranu před nekalosoutěžním jednáním žalovaného, porušily její právo na spravedlivý proces a omezily její právo podnikat.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení. Vrchní soud uvedl, že soudem prvního stupně byl odmítnut, podle §43 odst. 2 OSŘ, zdržovací nárok stěžovatelky a předmětem řízení zůstaly požadavky na reparaci nemajetkové újmy a uložení povinnosti první žalované zdržet se užívání IČ a DIČ druhého žalovaného. V době rozhodování soudu prvního stupně byl již posledně jmenovaný zdržovací nárok bezpředmětný, na internetových stránkách prvé žalované již identifikátory druhého žalovaného uvedeny nebyly.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že skutkový stav byl zjištěn spolehlivě a právní závěry odpovídaly zákonu i zjištěnému stavu.
Vyjádření vrchního a krajského soudu byla stěžovatelce zaslána k replice, v níž stěžovatelka setrvala na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 48 Cm 32/2005 - 117, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou požadovala, aby se prvá žalovaná, společnost Eko-natur, s. r. o., zdržela užívání IČ a DIČ druhého žalovaného K. H. a aby oba žalovaní v celostátních denících uveřejnili omluvu stěžovatelce a stěžovatelce zaplatili částku 500 000,-- Kč. Vrchní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, čj. 3 Cmo 465/2006 - 165, potvrdil rozsudek krajského soudu.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatelka ve své stížnosti odkazuje na rozhodnutí, kterým krajský soud odmítl její návrh, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se výroby a distribuce výrobků, které odpovídají výrobkům stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí se v podstatě vymezuje i v ústavní stížnosti. Jak ale zřetelně vyplývá z obou napadených rozhodnutí, rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, čj. 3 Cmo 465/2006 -165, a Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, již nebylo rozhodováno o uložení povinnosti zdržet se výroby a distribuce výrobků, které odpovídají výrobkům stěžovatelky. Po odmítnutí zdržovacího nároku stěžovatelky krajským soudem obecné soudy rozhodovaly již jenom o reparaci nemajetkové újmy a zdržovacím nároku ve vztahu k užívání identifikátorů druhého žalovaného. V tomto směru pak nelze interpretaci příslušných ustanovení podústavního právního předpisu, tj. obchodního zákoníku, označit za ústavně nekonformní a zasahující do ústavně zaručených základních práv. Lze sice připustit, že některé formulace, obsažené v odůvodnění rozsudku krajského soudu, nejsou právě obratné (podobně jako formulace ve vyjádření k této ústavní stížnosti), jejich korekci ale přinesl vrchní soud ve srozumitelném a logicky odůvodněném rozsudku.
K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu