ECLI:CZ:US:2008:1.US.167.08.1
sp. zn. I. ÚS 167/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti JUDr. K. A., zastoupen JUDr. Viktorem Pakem, advokátem AK se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. 17 C 494/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2007 sp. zn. 15 Co 261/2007, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhal jejich zrušení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nerespektovaly ustanovení §3 obč. zák., nutně své rozhodování zatížily prvkem libovůle a napadená rozhodnutí tak zakládají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou je právo na spravedlivý proces, dále čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, tedy i ustanovením §3 obč. zák, a dále čl. 31 Listiny, dle nějž mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči za podmínek, které stanoví zákon, tedy i ustanovení §16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění").
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem v Praze (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) o vydání bezdůvodného obohacení 189.740,- Kč s přísl. s tím, že stěžovatel zaplatil za vedlejší účastnici úhradu léku Visudyn. Vedlejší účastnice řízení stěžovateli neposkytla pravdivé informace a teprve po zjištění, že je výhradně v její kompetenci, dle ustanovení §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, rozhodnout o úhradě léčby Visudynem, podal žalobu k soudu. Vedlejší účastnice uplatnila v řízení před soudem námitku promlčení stěžovatelova nároku a obecné soudy žalobu stěžovatele zamítly a stěžovatele zavázaly k úhradě nákladů řízení.
Stěžovatel považoval uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí za výkon práv v rozporu s dobrými mravy dle §3 obč. zák., a poukázal i na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II.ÚS 309/95).
Stěžovatel tvrdil, že zjevnější případ uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy si lze těžko představit, a proto považuje postup obecných soudů v rozporu s ústavně zaručenými právy a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že z jeho judikatury vyplývá, že za určitých výjimečných okolností lze dospět k závěru, že uplatnění námitky promlčení se může být výkonem práva ocitajícím se v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), kterému by bylo lze odepřít soudní ochranu tím, že taková námitka promlčení zůstane procesně neúčinnou [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) nebo nález sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45)].
Je třeba si však uvědomit, že ony výjimečné situace, v nichž Ústavní soud v minulosti shledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, se týkaly majetkových vztahů mezi nejbližšími příbuznými. Aniž by pro typovou situaci, předestřenou ústavní stížností stěžovatele, Ústavní soud rozšíření aplikace výše zmíněných precedentů vylučoval, je třeba přiznat, že se prima vista jedná o situaci odlišnou, na kterou právní závěry z těchto nálezů vyplývající bezprostředně nedopadají.
Ústavní soud konstatuje, že výjimečné okolnosti stěžovatelova případu nevylučují úvahu, že by se i v jeho případě mohlo jednat o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, avšak vzhledem k titulu, o který stěžovatel svou žalobu opřel, tj. o tvrzené bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že plnil za vedlejší účastníci, co po právu měla plnit sama (§454 občanského zákoníku), by procesní neúčinnost námitky promlčení nemohla zřejmě vést k úspěchu ve věci, neboť postup podle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění předpokládal předchozí souhlas revizního lékaře. Ten nepochybně nebyl dán, ani žádán, takže lze jen s obtížemi tvrdit, že vedlejší účastnici vznikla povinnost něco plnit a že se vedlejší účastnice bezdůvodně obohatila tím, že za ni plnil stěžovatel.
Jakkoli tedy Ústavní soud do určité míry sdílí názor stěžovatele, že postup vedlejší účastnice vůči němu nebyl korektní a že informace, které stěžovateli v odpovědích na jeho žádosti poskytla, byly zavádějící, těžko může odhlédnout od hmotněprávního rámce, který vymezil sám stěžovatel svou žalobou. Přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí jen z toho důvodu, že by se obecné soudy měly zabývat otázkou, zda uplatnění námitky promlčení bylo či nebylo v souladu s dobrými mravy, anebo z důvodu, že zamítnutí žaloby postavily na námitce promlčení nároku z bezdůvodného obohacení, aniž by si nejprve vyřešily hmotněprávní otázku, zda vůbec v daném případě o bezdůvodné obohacení mohlo jít, by za této situace bylo jen formalistickým rozhodnutím.
Jinak Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. prosince 2008
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu