ECLI:CZ:US:2008:1.US.1711.07.1
sp. zn. I. ÚS 1711/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. W. a 2) M. W., obou zastoupených Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, PSČ: 772 00, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 11. 2005, čj. 40 Co 1346/2003 - 277, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 8. 2003, čj. 10 C 293/91 - 264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále "krajský soud") a Okresního soudu v Šumperku (dále "okresní soud"), protože těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelé konstatují, že očekávali od obecných soudů ochranu jejich vlastnického práva. Té se ale nedočkali, protože je soudy neochránily před stavební činností jejich souseda, který zasáhl do jejich nemovitosti. Navíc jim nezaručily právo na spravedlivý proces. Okresní soud jejich žalobu zamítl s odkazem na nesprávně formulovaný žalobní petit, jeho rozhodnutí potvrdil krajský soud, ačkoli ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí zastával jiný právní názor - tento rozpor ale nijak nevysvětlil.
II.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Okresní soud v Šumperku, rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, čj. 10 C 293/91 - 264, zamítl návrh stěžovatelů, kterým požadovali, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit část své stavby a opravit stavbu ve vlastnictví stěžovatelů, kterou žalovaný poškodil. Tento rozsudek potvrdil krajský soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, čj. 40 Co 1346/2003 -277. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2007, čj. 22 Odo 1380/2006 - 316.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatelé v podstatě tvrdili, že obecné soudy, s poukazem na nesprávně formulovaný žalobní petit, odmítly poskytnout ochranu jejich právům. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tomu tak zjevně nebylo. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, provedená skutková zjištění v něm našla oporu a právní závěry soudů těmto skutkovým zjištěním odpovídají. Nelze pominout, že krajský soud musel vydat několik zrušujících rozhodnutí, která teprve vedla k tomu, aby ve věci byly provedeny všechny potřebné důkazy. Právě tím byl úkol obecného soudnictví jako celku, tedy povinnost poskytovat ochranu právům, bezpochyby splněn. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který zevrubně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno žalobě stěžovatelů vyhovět. Stavba žalovaného nezasahuje (v rámci povolené odchylky) do nemovitosti stěžovatelů a nebylo ani prokázáno, že by vady na stavbě stěžovatelů (plesnivé zdi, opadávající omítka či děravá střecha) byly jakkoli způsobeny činností žalovaného.
K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů ve smyslu čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu