ECLI:CZ:US:2008:1.US.1753.07.1
sp. zn. I. ÚS 1753/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené Mgr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem 140 00 Praha 4, Družstevní 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. Nc 303/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále "krajský soud"), protože jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení před obecnými soudy, v němž vystupuje jako žalovaná, nejsou dány důvody pro vyloučení soudců Okresního soudu v Karlových Varech, takže celá věc neměla ani být delegována Okresnímu soudu v Klatovech. Skutečnost, že jedna ze soudkyň Okresního soudu v Karlových Varech měla v řízení vystupovat na návrh žalobkyně jako svědkyně, není důvodem pro vyloučení ostatních soudců okresního soudu z projednávání věci. Krajský soud rozhodl o nutné delegaci věci jinému soudu, aniž by stěžovatelce dal možnost se vyjádřit a tím porušil její právo na řádný a spravedlivý proces.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 8 500 000,-- Kč, vydal dne 31. 1. 2007 krajský soud pod sp. zn. Nc 303/2007 usnesení, kterým vyloučil z projednávání a rozhodování 18 soudců Okresního soudu v Karlových Varech a věc přikázal k rozhodnutí Okresnímu soudu v Klatovech.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Případ předložený stěžovatelkou Ústavnímu soudu má dvě roviny. Za prvé je nutno posoudit samotné rozhodnutí o vyloučení soudců okresního soudu, za druhé pak na něj navazující přikázání věci jinému soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě preferuje postoj, podle něhož jakékoli relevantní pochybnosti o nepodjatosti soudce, dosahující vzhledem k okolnostem případu určité hranice závažnosti, jsou důvodem k jeho vyloučení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 370/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, str. 181, a v něm citovaná judikatura). Lze tedy konstatovat, že poněkud stručné, ale stále ještě přezkoumatelné rozhodnutí krajského soudu, nezasahuje, z výše uvedeného pohledu, do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Druhým aspektem posuzovaného případu je přikázání věci jinému soudu. Ustanovení §12 odst. 3 OSŘ, které dává účastníkům řízení právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána i v případě tzv. delegace nutné, bylo nepochybně porušeno. Stěžovatelka neměla možnost se k této otázce vyjádřit a nebylo jí ani doručováno rozhodnutí o vyloučení. Na druhou stranu bude stěžovatelce v řízení před Okresním soudem v Klatovech a případně i před instancemi dalšími plně umožněno hájit svá práva, takže bude mít k dispozici celý spravedlivý proces. Podle názoru Ústavního soudu tak uvedené porušení normy podústavního práva nedosáhlo takové intenzity, které by současně představovalo porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a bylo důvodem k derogačnímu zásahu Ústavního soudu.
K zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tedy nedošlo. Nebylo porušeno ani ustanovení čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu