ECLI:CZ:US:2008:1.US.1754.08.1
sp. zn. I. ÚS 1754/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2008, čj. 15 Co 69/2007 - 155, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4. 8. 2006, čj. 12 C 17/2003 - 107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Tvrdí, že odvolací soud o tom, že došlo ke konkludentnímu uzavření dohody o výši úplaty za užívání bytu, rozhodl překvapivě, neboť žádný z účastníků sporu tuto skutečnost netvrdil. Stěžovatel nebyl předem upozorněn na to, že odvolací soud z těchto důvodů jeho odvolání zamítne. Došlo tak k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i práva vlastnického, zakotvených v ustanoveních čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k ní. Stěžovatel také napadl nedostatek oprávnění znalce Ing. O. M. k vypracování znaleckého posudku a neprovedení znaleckého posudku revizního.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. ledna 2002, vlastníkem budovy č.p. 30, v obci Vlachovice, ve které je na základě smlouvy o nájmu bytu č. 57B00/51, uzavřené dne 1. března 2000 mezi Pozemkovým fondem ČR jako pronajímatelem a V. G. (dále "žalovaný") jako nájemcem, pronajímán byt. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Nájemné bylo stanoveno podle platného znění vyhlášky Ministerstva financí č. 176/93 Sb. v evidenčním listě. Stěžovatel oznámil žalovanému a jeho manželce, dopisy ze dne 31. ledna a 20. června 2002, zvýšení nájemného na částky 820,-- Kč a 897,-- Kč měsíčně. Oznámením ze dne 18. prosince 2002 stěžovatel požadoval nájemné ve výši 3.000,-- Kč měsíčně. Žalovaní dopisem ze dne 27. prosince 2002 nazvaným "Petice" sdělili stěžovateli, že s posledně zvýšeným nájemným nesouhlasí.
Stěžovatel se dne 27. ledna 2003 obrátil na Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále též "okresní soud") se žalobou na zaplacení dlužného nájemného a neuhrazeného poplatku za odpady, z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných. Před zahájením jednání vzal žalobu částečně zpět. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 8. 2006, čj. 12 C 17/2003 - 107, stěžovateli částečně vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, čj. 15 Co 69/2007 - 155, rozsudek okresního soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z dosavadní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel opakovaně a neúspěšně napadá rozhodnutí obecných soudů ve věcech, týkajících se právních vztahů nájmů bytů, v nichž vystupuje v jako pronajímatel. V této ústavní stížnosti dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu o konkludentním vzniku dohody o výši nájemného a zamítnutím jeho žaloby z důvodu, že požaduje vyšší nájemné než pro daný případ stanovil soudní znalec.
Žalovaní obývají, na základě platně uzavřené nájemní smlouvy, soubor místností v nemovitosti, která je vlastnictvím stěžovatele. Výše nájemného byla stěžovatelem několikrát zvýšena a žalovaní toto zvýšení akceptovali. Došlo tak, jak obecné soudy správně dovodily, ke konkludentnímu uzavření dohody o výši nájemného za užívání bytu v daném období, tedy od ledna do prosince 2002. Tato skutečnost vyplývá přímo z právních úkonů stěžovatele a žalovaných, spočívajících v oznámení o zvýšení nájemného a jeho akceptaci v podobě zaplacení příslušné částky. Nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj jakkoliv překvapivé, neboť konkludentní souhlas s vyšším nájemným byl dán již první splátkou žalovaných, učiněnou dne 23. května 2002. Stěžovatel tak musel vědět, že žalovaní se zvýšeným nájemným souhlasí a jde tedy o dohodu. Ústavní soud připomíná, že odvolací soud žalobu stěžovatele nezamítl proto, že dovodil konkludentní uzavření dohody o výši nájmu, jak se domnívá stěžovatel, ale proto, že se plně ztotožnil s věcně správným rozhodnutím okresního soudu.
Stěžovatel své výhrady identifikuje výlučně s tvrzením věcné, případně procesní nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší. Ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel nekonkretizuje, proč by jeho spor měl mít ústavněprávní rozměr.
Z obsahu napadených rozsudků obecných soudů zásah do základních práv, kterých se navrhovatel dovolává, zjištěn nebyl. Odvolací soud rozsudek okresního soudu přezkoumal a potvrdil poté, co shledal, že okresní soud rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele v části požadující zvýšené nájemné a přiznal mu pouze částku z nájemného původního doposud nezaplacenou a poplatek za odpady. Okresní soud tak rozhodl po obsáhlém dokazování, z něhož vyvodil správné právní závěry - o výši nájemného, o výši a době plnění žalovanými a o částce dosud nesplacené - se kterými se ztotožnil. V odůvodnění svého rozsudku se pak se všemi v odvolání uplatněnými námitkami vypořádal a lze na ně proto v dalším odkázat.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu - jestliže obecné soudy respektují kautely, dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.) Obecné soudy provedly v případě zjištění obvyklé výše nájemného dostatečně široké dokazování tak, aby byla spolehlivě určena, provedení revizního znaleckého posudku tak bylo v dané situaci nadbytečným.
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu