ECLI:CZ:US:2008:1.US.1783.08.1
sp. zn. I. ÚS 1783/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem nám. T.G.Masaryka 10, Břeclav, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 2 T 244/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 3 To 288/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutích a z obsahu spisu se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §247 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 60.000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Břeclavi se stěžovatel shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná s předmětem podnikání výroba a prodej vína v době od 21. 9. 2005 do 28. 9. 2005 v lokalitě zv. Pod Raisnou, k. ú. Valtice, ve vinici na pozemku zapsaném na listu vlastnictví 2536, dal svému zaměstnanci a brigádníkům pokyn ke sklizni úrody hroznů odrůdy Svatovavřinecké v řádcích označených čísly 38-50 s celkovým počtem hlav 2.497 ks, přestože věděl, že v uvedené době měla vinici v pronájmu společnost VIVA Valtice, s. r. o., a on tudíž není ke sklizni hroznů oprávněn, a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti VIVA Valtice, s. r. o., se sídlem ve Valticích škodu ve výši 41.985 Kč.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodl k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému peněžitý trest ve výši 30.000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti týdnů. Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen (mimo jiné) stěžovateli dne 18. 12. 2007, jeho obhájci dne 17. 12. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi dne 13. 12. 2007.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 11 Tdo 392/2008, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Plyne to nejen z petitu ústavní stížnosti (Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen), ale i z úvodní strany ústavní stížnosti ("ÚSTAVNÍ STÍŽNOST...do rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 5. 2007, č.j. 2T 244/2006-21, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 3To 288/2007"). Vyplývá to i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o citovaném usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci ("Proti rozhodnutí dovolacího soudu jsem podal dovolání, toto však bylo usnesením Nejvyššího ČR ze dne 17.4.2008, sp. zn. 11Tdo 392/2008, odmítnuto."), aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní.
II.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Je třeba mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem kupř. k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není v případě, kdy dovolatel sleduje výlučně námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených vad; bylo-li totiž přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, takže od doručení rozhodnutí o něm počíná i běh zákonné 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se pak neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelem podané dovolání v dané věci vskutku posouzeno Nejvyšším soudem jako podané z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. řádu, přičemž toto usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno a Ústavní soud jej tak nemohl přezkoumávat (ostatně, jak již byla shora uvedeno, z ústavní stížností plyne, že stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá, neboť je v ústavní stížnosti zmínil jen k rekapitulaci procesního stavu, aniž by je navrhl zrušit či aniž by mu alespoň jakkoli obsahově oponoval), pak je následná ústavní stížnost "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem". Běh této lhůty se totiž odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 18. 12. 2007. Ústavní stížnost však byla podána až 18. 7. 2008, tedy opožděně.
Ústavní stížnost je tudíž neprojednatelná, a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížnost proti meritorním rozhodnutím soudů po odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta jako podaná po lhůtě např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 314/05, I. ÚS 495/05, I. ÚS 344/05, III. ÚS 454/06, IV. ÚS 1140/07 a v mnoho dalších usneseních Ústavního soudu. Lze odkázat i na některá usnesení Ústavního soudu, která odmítají ústavní stížnost proti meritorním rozhodnutím soudů, jestliže nebylo napadeno ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., současně pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. např. III. ÚS 454/06 aj.).
III.
Jako obiter dictum lze dodat, že i kdyby však nebyla ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů, nezbylo by - dle názoru soudce zpravodaje - než ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou (k užití obiter dictum v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, srov. např. I. ÚS 494/05, III. ÚS 495/06, III. ÚS 492/06, IV. ÚS 163/06 aj.). K tomu vedou následující důvody.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, a přehodnocoval obecnými soudy provedené důkazy po stránce obsahové, zejména co do věrohodnosti svědeckých výpovědí či pravosti listin. Může průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti. Zasáhne jen tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu. To se však v projednávané věci nestalo.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny. Stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy a polemizuje se závěry obecných soudů a s věcnou správností napadených rozhodnutí.
Závěr o vině stěžovatele je podporován důkazy, které tvoří ničím nepřerušený logický řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku a stěžovatele usvědčily (zejména výpovědi svědků M., M., O., F., L., K.). Ostatně nelze opomenout ani to, že u stěžovatele existoval v inkriminované době i motiv jeho jednání; z výpovědi jeho samotného vyplynulo, že měl o předmětné řádky zájem, že si v podstatě pronajal vinohrad od svědkyně J., kdy předmětem byly řádky č. 38 až 50, a až následně zjistil, že tyto ještě užívat nemůže. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost a hodnotící úvahy také řádně rozvedly. V projednávané věci tedy obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které měly vliv na posouzení konkrétního trestného činu, a v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, kterým z výpovědí přisvědčily. Na základě důkazů v řízení provedených tak dospěly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil předmětného trestného činu, který byl výsledky dokazování dostatečně prokázán. Porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady presumpce neviny (a principu in dubio pro reo) nebylo v předmětném trestním řízení shledáno.
Pokud jde o argument stěžovatele, že svědek J. (jeho zaměstnanec) a V. Č. (jeho syn) měli uvést, že na pokyn stěžovatele v předmětných řádcích nikdo nic nesklízel, je třeba uvést, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má, za této důkazní situace, povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Uplatnění této zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), je na místě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud, po vyhodnocení důkazní situace, dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci (srov. již to, že výpovědi svědka J. a syna stěžovatele zůstaly osamoceny oproti výpovědím svědků M., M., O., F., L., K. vzájemně se podporujících), nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch". To proto, že soud pochybnosti neměl. Ostatně, existence rozporných důkazů, např. změny ve výpovědích svědků a obviněných, rozpory ve výpovědích jednoho svědka či mezi jednotlivými svědky navzájem apod., jsou velmi častým jevem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). To byl i případ dané věci.
Jako neopodstatněná se jeví být i námitka stěžovatele o protiústavnosti odmítnutí důkazního návrhu obhajoby vyšetřovacím pokusem pro nadbytečnost. Samotný fakt, že navržený důkaz soudem proveden nebyl, protiústavnost jeho rozhodnutí nezakládá. Tak by tomu mohlo být pouze za stavu, kdyby soud neuvedl důvod, proč důkaznímu návrhu nevyhověl či důvod odmítnutí by nebyl racionálně logicky akceptovatelný. O takový případ se však v dané věci nejednalo, neboť okresní soud nevyhovění důkazního návrhu stěžovatele racionálně logicky akceptovatelným způsobem odůvodnil (srov. str. 5-6 napadeného rozsudku okresního soudu).
Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon i trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, stěžovatel měl čas a možnost k přípravě obhajoby. Ani v tomto směru tedy nelze obecným soudům nic vytknout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2008
Vojen Güttler
soudce zpravodaj