ECLI:CZ:US:2006:3.US.454.06.1
sp. zn. III. ÚS 454/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti, již podal V. V., t.č., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 842, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 7 To 84/2005, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 47 T 2/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je toho názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
V podrobnostech stěžovatel uvedl, že v jeho věci byly porušeny zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 5 a odst. 11 tr. řádu, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pominuly, že doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Podle stěžovatele byla porušena i zásada ústnosti trestního řízení (ohledně svědka I. S.), soud prvního stupně "podrobně a jasně neodůvodnil neprovedení důkazních návrhů", a konečně stěžovatel namítl, že protokol z hlavního líčení (v části výslechu svědka V. B.) trpí "nesprávností a zkreslením".
Z ústavní stížnosti a z šetření Ústavního soudu se podává, že stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu ve spojení s výše citovaným usnesením vrchního soudu (spolu s A. K.) byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h/ tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct a půl roku; uložen mu byl též trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 65/2006, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. řádu odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly jeho námitky namířeny toliko "proti skutkovým zjištěním soudu, zejména proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu", v důsledku čehož bylo dovolání podáno "z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu".
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Ačkoli Ústavní soud uvedený závěr vztáhl též k situacím, kdy nenapadené rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím, jímž bylo dovolání posouzeno jako (věcně) nedůvodné (§265j tr. řádu), je v posuzovaném případě přiléhavé podrobněji zhodnotit i okolnost, že dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. řádu (§265i odst. 1 písm. b/).
V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) názoru dovolacího soudu, že v dovolání uplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Jinak se jeví hodnocení případu, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti naopak vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl, a to ať tak učinil v ústavní stížnosti výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl.
Nutno mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu v případě, kdy dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li totiž přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelem podané dovolání v dané věci vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 18. 10. 2005 (zatímco ústavní stížnost byla podána 8. 6. 2006).
Tento závěr odpovídá i stěžovatelově vůli, vyjádřené ústavní stížností; ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zmínil, učinil tak jen k tvrzení, že "lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována", aniž by mu však jakkoli obsahově oponoval. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
V obou uvažovaných případech je tedy závěr shodný; ústavní stížnost je neprojednatelná, a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout (§43 odst. 1 písm. b/, resp. e/ zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj