ECLI:CZ:US:2004:1.US.649.04
sp. zn. I. ÚS 649/04
Usnesení
II.ÚS 649/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. Š., právně zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Za Mlýnem 1562/25, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 55 T 313/2004, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 1 Nt 346/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti napadá stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyla přijata nabídnutá záruka manželky stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. b) nebyl přijat ani písemný slib stěžovatele.
Stěžovatel, jak sám uvedl v ústavní stížnosti, je ve vazbě od 8. 4. 2004, v současné době pouze z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu. Porušení svých ústavně zaručených práv, a to především práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí o jeho nepropuštění z vazby bylo nedostatečně odůvodněno a že při rozhodování o vazbě nebyl slyšen před nezávislým a nestranným soudem.
Odůvodnění napadených usnesení je podle názoru stěžovatele odůvodněno pouze obecně a nekonkrétně. S argumentací soudu, že by po propuštění z vazby mohl pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán, stěžovatel nesouhlasí. Byl obviněn z trestné činnosti, která má vždy nějakou souvislost s jeho podnikáním. Aby však mohl jako obviněný provést něco nového (tj. zopakovat trestnou činnost), musel by mít k tomu především právní možnosti, což nemá. Podnikání stěžovatele skončilo, protože společnosti, ve kterých působil jako společník nebo jako člen statutárního orgánu, skončily v konkursu a jednatelská oprávnění přešla na správce konkursní podstaty. Výjimkou je přetrvávání jeho angažovanosti ve společnosti AG-I plus, spol. s r. o., sídlo Hodkovice nad Mohelkou, ve které je jediným společníkem a jednatelem. Tato společnost však v současné době již žádné podnikatelské aktivity nevyvíjí.
Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/02, v němž bylo zdůrazněno právo obviněného být slyšen před soudem, je-li rozhodováno o jeho ponechání ve vazbě, resp. o jeho propuštění na svobodu, protože toto právo patří mezi základní procesní práva obviněného ve smyslu čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel však nebyl při rozhodování o prodloužení vazby a při rozhodování o propuštění z vazby na svobodu nikdy slyšen před soudem jako před nezávislým a nestranným orgánem.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve vyjádření ze dne 24. 1. 2005, uvedl, že v případě stěžovatele bylo rozhodováno o žádosti obviněného o propuštění z vazby v situaci, kdy obviněný v tomto řízení výslovně nežádal, aby byl soudem vyslechnut. Protože nešlo o řízení, ve kterém by bylo rozhodováno o ponechání obviněného ve vazbě, které není řízením na návrh obviněného, nedošlo z pohledu soudu k porušení práv obviněného, a tento názor není ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazuje. Okresní soud v Liberci ve vyjádření ze dne 17. 1. 2005 uvedl, že se žádných procedurálních pochybení ani zkrácení práv obviněného nedopustil. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 573/02. Citovaný nález však hovoří o právu na slyšení před každým rozhodnutím o dalším trvání vazby, což je odlišný procesní institut. Soud v řízení přípravném zkoumá, zda stále trvají důvody vazby pouze za situace kladené v §72 odst. 2 věta druhá trestního řádu. Přesto v případě rozhodování o poslední žádosti obviněného o propuštění z vazby bylo na pokyn soudu II. instance umožněno stěžovateli, aby se k důvodům vazby konfrontačně vyjádřil. Ten převážně jen odkázal na důvody uvedené v písemné žádosti.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel je trestně stíhán pro přípravu trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, 4 trestního zákona, pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 2 trestního zákona. Opakovaně žádal o propuštění z vazby na svobodu. V nyní souzené věci dával slib, že povede řádný život , že se nedopustí trestné činnosti, bude řádně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a splní veškerá omezení, která mu budou uložena. Současně jeho manželka podala návrh na nahrazení vazby její zárukou. Soud I. stupně přezkoumal důvody vazby a dospěl k závěru, že důvod vazby podle §67 písm. c) i nadále trvá. Vycházel především z toho, že stěžovatel je již obžalován pro závažnou majetkovou trestnou činnost obdobného charakteru u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (sp. zn. 56 T 12/2004). Další trestní stíhání jeho osoby vede Policie ČR v Semilech. Soud vyvodil, že by obviněný mohl v trestné činnosti pokračovat a ztížit uvedená trestní stíhání. Rovněž tak písemný slib obviněného nepovažoval soud za dostatečnou náhradu výkonu vazby, a to vzhledem k osobě obviněného a k charakteru trestné činnosti. Záruku manželky soud nepřijal s tím, že nelze mít jednoznačně za to, že by byla schopna příznivě ovlivňovat chování obviněného. Krajský soud argumentaci soudu I. stupně doplnil, když uvedl, že obviněný se dopustil rozsáhlejší trestné činnosti, a to i v době, kdy proti němu již bylo vedeno jiné trestní řízení a že trestná činnost obviněného souvisí s jeho podnikatelskými aktivitami, a dopustil se jí již v době, kdy měl vztah s manželkou, z čehož je zřejmé, že žádný kladný vliv na jeho jednání neměla. Lze tudíž těžko předpokládat, že by byla schopna příznivě ovlivňovat chování obviněného v současné době.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně.
Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna a aby věc byla projednána v přítomnosti obviněného, kterému musí být poskytnuto právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Základní podmínkou pro ponechání stěžovatele ve vazbě je trvání vazebních důvodů uvedených v ust. §67 písm. c) tr. řádu; jak stanoví návětí §67 tr. řádu; tyto vazební důvody musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností. Okresní soud ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody předstižné vazby jsou v době rozhodování o žádosti o propuštění stále stejné, jako byly při jeho vzetí do vazby. Tímto konstatováním se však nespokojil a v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí důvody vazby znovu konkrétně popisuje. Prvoinstanční soud v napadeném usnesení také stručně vyložil, proč nepřijal písemný slib obviněného ani záruku jeho manželky jako náhradu za vazbu. Tuto argumentaci pak stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení náležitě doplnil a konkretizoval.
Podle názoru Ústavního soudu je argumentace obou soudů dostatečně konkrétní natolik, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost rozhodnutí.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v rámci rozhodování o propuštění z vazby nebyl osobně vyslechnut soudem prvního a druhého stupně, aby se mohl vyjádřit k dalšímu trvání vazby. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a I. ÚS 40/04. Ústavní soud se však problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě zabýval i ve svých dalších rozhodnutích, včetně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 22/03, III.ÚS 544/03, III. ÚS 333/04, III ÚS 369/04, I. ÚS 515/04, IV. ÚS 394/04, IV. ÚS 239/04, IV. ÚS 265/04.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 Ústavní soud shledal, že "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)" Obdobně v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 161/04 Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby." V případě obou těchto nálezů Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto dva uvedené nálezy Ústavního soudu a zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud uzavírá, že český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 tr. řádu, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle §71 odst. 3 tr. řádu, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5 tr. řádu, případně odst. 6. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Ústavní soud konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Absence slyšení před soudem tak neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a zda tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.
V daném případě ze spisu okresního soudu 1 Nt 346/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby ze dne 9. 7. 2004 osobní slyšení ani nepožadoval a ani neuvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Rovněž ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu nežádal o osobní slyšení před krajským soudem a neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by slyšen být měl. Proto Ústavní soud neshledal v postupu soudů nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.
Pro úplnost je třeba doplnit, že Okresní soud v Liberci projednával dne 5. 1. 2005 další žádost stěžovatele o propuštění z vazby, tentokráte však s osobním slyšením stěžovatele (viz protokol o výslechu ze dne 5. 1. 2005 ve vazební věznici Liberec).
Ústavní stížnost je na základě shora vyložených důvodů nutno považovat z ústavněprávního hlediska za návrh zjevně neopodstatněný a Ústavní soud jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref:
Doručit do vlastních rukou
- advokát stěžovatele 2x
- Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec
- Okresní soud v Liberci
Vrátit spis 1 Nt 346/2004 Okresnímu soudu v Liberci
přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit