ECLI:CZ:US:2008:1.US.1796.07.2
sp. zn. I. ÚS 1796/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. M. N., zastoupené Mgr. Janou Malou, advokátkou v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 293/2006-201 ze dne 27. 3. 2007, za vedlejší účasti Městského úřadu v Chrudimi jako opatrovníka nezletilých dětí Janu N. a Evu N. (jedná se o pseudonymy), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 293/2006-201 ze dne 27. 3. 2007, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi č. j. 9 P 158/2005-115 ze dne 2. 3. 2006 tak, že nezletilé děti Jana (jedná se o pseudonym) a Eva (jedná se o pseudonym), byly pro dobu do rozvodu manželství rodičů i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřeny do střídavé výchovy rodičů tak, že každý sudý týden se svěřují do výchovy otce a každý lichý týden se svěřují do výchovy matky. Oběma rodičům bylo dále stanoveno výživné. Původním rozsudkem soudu I. stupně byl zamítnut návrh matky, kterým žádala svěření nezletilých dětí do své péče (na dobu před rozvodem manželství rodičů); pro dobu po rozvodu manželství byly děti svěřeny do výchovy matky a otci byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu. Podle názoru stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím krajského soudu porušeny čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Porušení práva na spravedlivý proces a rozpor se zájmem nezletilých dětí spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Krajský soud tím, že napadeným rozhodnutím svěřil nezletilé děti do střídavé péče rodičů, porušil ustanovení §26 odst. 2, 4 a 5 a §50 odst. 1 a 2 zákona č. 95/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Krajský soud nepostupoval v souladu s uvedenými ustanoveními, protože nevyhodnotil důkazy v řízení obstarané v jednotlivostech i ve vzájemných souvislostech a nepřihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Stěžovatelka tvrdí, že z důkazů provedených před soudem I. stupně vyšlo jednoznačně najevo, že byť jsou oba rodiče schopni řádně vychovávat děti a mají k tomu vytvořeny vhodné podmínky, je situace v rodině vyhrocena a vztahy mezi rodiči konfliktní natolik, že nelze proti vůli matky svěřit nezletilé děti do střídavé péče rodičů. Krajský soud změnil rozsudek soudu I. stupně na základě dalšího znaleckého posudku z oboru psychologie, v němž znalec Dr. M. vyjádřil názor, že stanovisko dětí odpovídá zachování současného stavu, který je kombinací střídavé a společné výchovy; znalec zjistil, že mezi rodiči neexistuje přímá komunikace, a že komunikace probíhá pouze přes děti. Znalec uvedl, že se jedná o rozbouřený stav, který se zklidní a umožní základní fungování domácnosti, a stav současný označil jako stav naděje. Krajský soud opřel svůj závěr výlučně o uvedený posudek a nevzal v úvahu žádné další okolnosti, ani stanovisko dětí.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud usnesením č.j. I. ÚS 1796/07-8 ze dne 21. 8. 2007 ustanovil nezletilým dětem Janě a Evě N. pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníka - Městský úřad v Chrudimi, protože předmětem řízení o ústavní stížnosti je rozhodnutí, které se dotýká jejich výchovy a výživy. Městský úřad v Chrudimi ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že od rozhodnutí krajského soudu uplynulo šest měsíců a pokud by došlo ke změně poměrů na straně rodičů a dětí, bude zřejmě nutné řešit otázku výchovy a výživy. Vyslovil i souhlas s upuštěním od ústavního jednání.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost i ing. Z. N., otci nezletilých dětí s tím, že má v předmětném řízení postavení vedlejšího účastníka, pokud se ho podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nevzdá. Ing. Z. N. byla stanovena lhůta k vyjádření, avšak této možnosti nevyužil. V souvislosti s výzvou, aby sdělil, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, zaslal ing. Z. N. Ústavnímu soudu stručné vyjádření, v němž uvedl, že podle jeho názoru se ústavní stížnost stěžovatelky nezakládá na skutečném stavu věci. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ve stížnosti uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy o ochraně práv dítěte. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. V řízení však není - přes poučení - zastoupen advokátem. Proto ho Ústavní soud za vedlejšího účastníka tohoto řízení nepovažuje (§30 odst. 1 cit. zákona).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena citovaná ustanovení Listiny, Úmluvy ani Úmluvy o právech dítěte a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních Krajského soudu i Městského úřadu v Chrudimi nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel, ani je stěžovatelce nezasílal k event replice.
Ústavní soud se rovněž dotázal stěžovatelky, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci. Ve výzvě stěžovatelku poučil, že pokud od ní nedostane souhlas s upuštěním od ústního jednání ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Výzva byla doručena právní zástupkyni stěžovatelky dne 28. 11. 2007, ve stanovené lhůtě, tj. do 10. 12. 2007 (konec lhůty připadl na sobotu 8. 12. 2007), stěžovatelka Ústavnímu soudu nezaslala výslovné vyjádření, a proto Ústavní soud vychází z toho, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 P 158/2005 vedený u Okresního soudu v Chrudimi. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka svým návrhem žádala svěření nezletilých dětí Jany a Evy do své péče na dobu před rozvodem manželství rodičů a stanovení povinnosti otci přispívat na výživu dcer; dále žádala svěření obou nezletilých dětí do své péče i na dobu po rozvodu manželství a stanovení povinnosti otci přispívat na výživu nezl. dětí. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem č.j. 9 P 158/2005-115 ze dne 2. 3. 2006 první návrh stěžovatelky zamítl (úprava pro dobu před rozvodem manželství); druhému návrhu vyhověl a svěřil obě nezletilé do péče matky a otci stanovil povinnost platit výživné. V odůvodnění rozsudku uvedl, že prozatím je vedena společná domácnost a důvodem toho, že se otec přes týden zdržuje mimo domov, je pouze výkon jeho povolání. Otec přispívá na chod domácnosti i nezletilým, společně s matkou a dětmi slavili vánoce a narozeniny. Soud uzavřel, že návrh na úpravu výchovy a výživy za trvání manželství je nedůvodný a zamítl jej. Shledal důvody pouze pro úpravu výchovy a výživy pro dobu po rozvodu manželství. Pro rozdílná stanoviska rodičů provedl důkaz znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že oba rodiče jsou schopni zajistit péči o nezletilé děti. Děti mají rády oba rodiče, upřednostňují však matku, která je v současné době schopna lépe uspokojit potřeby obou dcer. Znalkyně PhDr. T. sice nevyloučila střídavou výchovu, uvedla však, že mezi rodiči neexistuje komunikace, která je jejím předpokladem. Okresní soud si vyžádal i zprávu klinické psycholožky Mgr. J., z níž zjistil - mimo jiné - že dcery mají k matce silnou citovou vazbu a že se nezl. Jana psycholožce svěřila, že jí otec opakovaně urážel hrubými slovy a několikrát ji i fyzicky trestal.
Stěžovatelka podala proti zamítavému výroku o úpravě výchovy a výživy pro dobu do rozvodu manželství a proti výroku o výživném odvolání. Její hlavní námitkou bylo to, že soud nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti, pokud uzavřel, že rodiče vedou společnou domácnost, protože zde chybí její pojmové znaky - společné uhrazování nákladů na potřeby rodiny a na společné žití. Společné soužití nelze zaměňovat s bydlením v jedné nemovitosti. Rodiče spolu téměř nekomunikují, nežijí spolu intimně a jsou dány důvody pro úpravu vztahu k dětem i na dobu do rozvodu manželství. Otec nezletilých podal odvolání proti výroku, jímž byl upraven vztah k dětem na dobu po rozvodu manželství, proti výroku o stanovení výživného a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že nejsou dány předpoklady střídavé výchovy. Uvedl, že změnil svoje pracovní aktivity tak, že pracuje každý druhý týden v místě bydliště. Je přesvědčen, že matka ovlivňuje starší dceru ve vztahu k němu a že nepravdivě "uvádí nevhodné chování otce". Komunikace mezi rodiči existuje, střídavá výchova je po řadu měsíců realizována a není důvodu jiným rozhodnutím kontakt otce s dětmi omezovat.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 Co 293/2006-201 ze dne 27. 3. 2007 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že nezletilé děti jak pro dobu od 1. 4. 2007 do rozvodu manželství, tak i pro dobu po rozvodu manželství svěřil do střídavé výchovy obou rodičů. Oběma rodičům určil vyživovací povinnost. Své závěry opřel o další znalecký posudek znalce PhDr. M., který nechal zpracovat. Znalec se z hlediska aktuálního a dlouhodobého zájmu dětí přiklonil ke stávající formě výchovy, tedy kombinaci střídavé a společné výchovy, kdy nezletilé děti jsou jeden týden s matkou (otec pracuje mimo bydliště) a druhý týden probíhá určitá forma společné výchovy matky a otce. Uvedl, že oba rodiče jsou kvalitními vychovateli, byť každý z nich uplatňuje jiný výchovný styl. Při výslechu uvedl, že komunikace mezi rodiči existuje, není sice ideální (nepřímá, vedená i přes děti), ale umožňuje základní fungování domácnosti. Do budoucna nepovažuje takovou komunikaci za vhodnou, ale nyní jde o stav rozbouřený, kdy každý z rodičů na něj nahlíží jinak a sleduje své zájmy. Vychází-li ze zájmu dětí, neshledává, že by děti trpěly nebo byly omezovány na zdravém vývoji. Uvedený stav hodnotil jako stav naděje. Odvolací soud uzavřel - akcentuje závěry znaleckého posudku - že jsou dány předpoklady střídavé výchovy dětí rodiči, tak jak je uvedeno ve výroku jeho rozsudku.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a dalších základních práv v ústavní stížnosti uvedených, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, který přes její zásadní negativní stanovisko rozhodl o svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatelka tvrdí a namítala to i vůči obecnému soudu, že mezi rodiči není potřebná komunikace, která by umožňovala, aby spolu bez problémů otázky spojené se střídavou výchovou řešili. Byť však stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na porušení obecných ústavněprávních zásad, žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Z její ústavní stížnosti lze v podstatě dovodit, že by měl Ústavní soud jako další soudní instance věc znovu skutkově posoudit a rozhodnout v její prospěch. To však odporuje ustálené rozhodovací praxi, podle níž by měl Ústavní soud v rodiněprávních věcech zasahovat jen v případech skutečně extrémních. O takovou situaci se však v souzené věci nepochybně nejedná.
Ústavní soud proto námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Po prostudování předmětného spisu dospěl k závěru, že odvolací soud dostatečně posoudil všechna skutková zjištění, která v průběhu řízení získal. Ze spisu je patrné, že se přiklonil k doporučujícím závěrům druhého znaleckého posudku Dr. M., v němž znalec vyjádřil "naději", že rodiče v průběhu času - až se zjitřená situace uklidní - budou schopni spolu komunikovat a připraví tak vhodné výchovné prostředí pro své nezletilé děti. Ústavní soud - stejně jako soud odvolací - akcentuje zájmy nezletilých dětí, pro něž je velmi důležité zajištění vhodného výchovného prostředí, které by bylo způsobilé vytvořit náležité podmínky pro jejich všestranný rozvoj; i když rodiče spolu komunikují "přes nezletilé děti" a nikoliv přímo, lze usuzovat, že postupně s plynutím času a pokud žádný z rodičů nebude činit obstrukce vzájemné komunikaci, budou oba schopni řešit uspokojivě i složitější výchovné problémy, které se mohou při střídavé výchově vyskytnout.
Pokud jde o srovnatelnou judikaturu obecných soudů, je možné poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 719/2003 ze dne 13. 4. 2004, který sice uvedl, že "Soud může svěřit nezletilé dítě do střídavé výchovy rodičů i přes nesouhlas jednoho z rodičů, jestliže bude dán i reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte.", avšak sám zdůraznil, že musí být dán reálný předpoklad k tomu, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajišťování výchovy a potřeb dítěte.
Rovněž Ústavní soud se otázkou střídavé výchovy zabýval a ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. 1. 2005 uvedl: "Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. S ohledem na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozsudků - zejména okresního soudu - je zřejmé, že v souzené věci taková situace nenastala. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat."
Ústavní soud usuzuje, že skutková situace v této konkrétní souzené věci, byť se jeví být složitá a právní závěry, jež z ní odvolací soud vyvodil, v rozporu s uvedenou judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu není.
Jak již bylo řečeno výše, ze skutkových zjištění, k nimž obecné soudy a zejména krajský soud dospěly, lze dostatečně podepřít závěr odvolacího soudu, že jsou dány podmínky, které zajistí, že rodiče budou schopni se dohodnout na jednotném výchovném postupu a na podmínkách střídavé výchovy nezletilých dětí. Rozhodnutí odvolacího soudu je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich uvedený soud vyvodil, není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že změní-li se poměry, lze (každý) rozsudek o výchově a výživě nezletilých dětí změnit i bez návrhu (§163 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu