ECLI:CZ:US:2008:1.US.1966.07.1
sp. zn. I. ÚS 1966/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Brožem, advokátem, se sídlem Střelecká 672, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 465/2007, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006, č.j. 11 To 81/2006-444, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a po odstranění nejasností řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a navrhuje Ústavnímu soudu zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 7 T 1/2005 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona (za užití §143 odst. 1 trestního zákona), kterého se dopustil tím, že (stručně řečeno) v přesně nezjištěný den od 21. 4. 1997 do 16. 8. 2001, na směnce vystavené dne 21. 4. 1997 na jeho řad B. B. jako výstavcem, znějící na částku 420.000,- Kč s termínem splatnosti dne 30. 8. 1997, změnil (přepsal) daný údaj na datum 30. 8. 1999, čím zastřel, že již dne 30. 8. 2000 došlo k marnému uplynutí promlčecí doby a tedy zániku jeho nároku z předmětné směnky a poté nechal dne 30. 8. 2001 doručit Krajskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči žalovaným B. B. a V. Z., jakožto avalovi dané směnky, soud tomuto návrhu vyhověl, byl nařízen výkon rozhodnutí a došlo i k nařízení exekuce na majetek V. Z.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006, č.j. 11 To 81/2006-444, byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 7 T 1/2005. Podle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody bylo podle §140 odst. 2 trestního zákona za použití §40 odst. 1 trestního zákona nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání tří let, s podmíněným odkladem podle §60a odst. 1 trestního zákona, za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 2 trestního zákona byla stanovena zkušební doba v trvání tří let.
Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Dle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení zásady in dubio pro reo a čl. 2 odst. 2, čl. 4. odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatel namítá, že při hodnocení důkazů, zejména výpovědí svědků, v nichž navíc existují rozpory, nelze v žádném případě dospět k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Stěžovatel od počátku popíral, že by datum na směnce přepsal, a určitou anomálii poslední číslovky vysvětluje chybou při psaní či jiným mechanismem psaní. Tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena žádným z důkazů (posudky). Dále stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu civilního řízení souvisejícího s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu nebyla shledána žádná formální vada směnky, a ze strany povinných žádná námitka v tomto směru nebyla uplatněna. Dále stěžovatel upozorňuje, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2006, č.j. 47 Cm 213/2005-91, ve znění opravného usnesení z téhož dne č.j. 47 Cm 213/2005-99, byl návrh na povolení obnovy řízení ve věci směnečného rozkazu zamítnut a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, č.j. 12 Cmo 198/2006-213, které, stručně řečeno, hodnotily důkazní situaci ve prospěch stěžovatele. Nerespektováním právních zásad tak byl podle stěžovatele nastolen stav právní nejistoty.
V tomto kontextu stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že při interpretaci dovolacích důvodů nezohlednil otázku, zda byla v předchozím řízení respektována základní práva stěžovatele. Podstatou námitek stěžovatele je nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pro přezkoumání obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 1/2005 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 213/2005 dochází Ústavní soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout, jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neshledává Ústavní soud, že by usnesení samo o sobě trpělo ústavně právním deficitem ve světle stěžovatelových kusých námitek, neboť je řádně odůvodněno. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložil svůj výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a v souladu se svou ustálenou judikaturou posoudil uplatněné námitky jako v podstatě skutkové. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i obecné soudy včetně soudu Nejvyššího jsou vázány ústavním imperativem ochrany základních práv a případné zjevné porušení základních práv stěžovatele nemůže být soudy tolerováno pouze s odkazem na restriktivní interpretaci procesních podmínek konkrétní fáze řízení. Z tohoto hlediska nyní nepostačí ústavněprávní přezkoumání toliko posledního opravného prostředku, nýbrž musí být přihlédnuto k průběhu předchozího řízení.
V projednávané věci leží těžiště stěžovatelovy argumentace ve zpochybnění skutkových závěrů soudů, na kterých pak stojí právní závěry ve vztahu k vině a trestu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě skrze http://www.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv. 2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
Stěžovatelovy námitky ve většině svým obsahem odpovídají třetí uvedené skupině případů, kdy by skutková zjištění a jejich následné právní hodnocení obecnými soudy měly být v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Naznačené vykročení z mezí ústavnosti znamenající zásah do ústavních práv ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Naopak jsou rozhodnutí obecných soudů v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněna, mají kontextuální přesvědčivost a neobsahují mezery.
Na stěžovatelovy aktuální námitky, které jsou totožné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, v odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze podrobně reagoval, když zrekapituloval výpovědi jednotlivých svědků i stěžovatele a další provedené důkazy, konkrétně vyložil své hodnotící úvahy, do kterých zahrnul i zjištěné rozpory ve výpovědích (str. 5-8 napadeného rozsudku). Napadený rozsudek je odůvodněn způsobem, který podle názoru Ústavního soudu není projevem libovůle, nýbrž výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Pokud skutkové závěry jsou v úvahách obecných soudů zahrnuty nikoliv nepochopitelným či vnitřně rozporným způsobem, Ústavní soud považuje za nadbytečné tyto závěry znovu podrobně reprodukovat.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny odkazuje Ústavní soudu např. na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, usnesení č. 37,
str. 447), kde vyložil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
K námitce různého hodnocení důkazní situace civilním a trestním soudem Ústavní soud dodává, že předmětem ústavního přezkumu v souladu s petitem ústavní stížnosti bylo rozhodnutí vydané v trestním řízení o vině a trestu, které navíc nabylo právní moci ještě před skončením řízení ve věci obnovy řízení před civilními soudy. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. V tomto ohledu je zřejmé, že trestní řízení a civilní řízení jsou ovládány odlišnými zásadami. Především však neuplatnění určitých námitek, které jsou plně v dispozici účastníků řízení, v řízením civilním, nemůže mít zásadní vliv na pozdější hodnocení nové důkazní situace v řízení trestním ani nedává základ pro námitku rei iudicatae.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a případně obsahu soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Napadená rozhodnutí tak nesou v intencích námitek stěžovatele nezbytné atributy spravedlivého procesu (i zachování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, kterého se dovolává stěžovatel), s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu