ECLI:CZ:US:2008:1.US.1993.08.1
sp. zn. I. ÚS 1993/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem Praha 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, čj. 1 Co 287/2007 - 157, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2008, čj. 1 Co 143/2008 - 170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí vydaných v řízení o uložení pořádkové pokuty. Argumentuje tím, že uložení pořádkové pokuty nebylo přiměřené, neboť svůj výrok, za který mu byla uložena, pronesl těsně předtím než opustil jednací síň, takže soudní jednání prakticky nenarušil. Vrchní soud o nepřípustnosti jeho odvolání proti uložení pořádkové pokuty rozhodl sám, aniž by ho předal instančně nadřízenému soudu. Nerespektoval tak nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99 a zasáhl tak do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2006, čj. 36 C 9/1006 - 104, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, čj. 1 Co 12/2007 - 118, nebylo připuštěno, aby stěžovatel dále zastupoval nezletilého V. J. podle §27 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Dne 22. ledna 2008 se stěžovatel zúčastnil u Vrchního soudu v Praze jednání o odvolání podaném tímto nezletilým, zastoupeným H. J., a Základní školou Železný Brod, příspěvkovou organizací, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 11. 7. 2007, čj. 36 C 9/2006 - 136. V průběhu přednesu odůvodnění rozsudku předsedkyní senátu stěžovatel, který byl v jednací síti přítomen "jako veřejnost", pronesl, směrem k senátu, výrok " stydím se za vás". Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2008, čj. 1 Co 287/2007 - 157, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10.000,-- Kč. O jeho odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze dne 27. 6. 2008, čj. 1 Co 143/2008 - 170, tak, že řízení o odvolání zastavil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Toho se dovolával i stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 OSŘ) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí, vydaných v soustavě obecných soudů, k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To však Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil.
Jak Vrchní soud stěžovatele správně poučil, nelze proti uložení pořádkové pokuty soudem odvolacím podat odvolání. Stěžovatelem, v této souvislosti, použitý odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99, ze dne 17. 10. 2000, na jeho situaci zjevně nedopadá. V uvedeném nálezu byla důvodem zrušení napadeného rozhodnutí nepřiměřenost uložené pokuty. V případě stěžovatele byl stupeň hrubé urážky naplněn a výše uložené pokuty byla přiměřená okolnostem případu, jak vyplývá z dostatečně odůvodněného rozhodnutí obecného soudu. Uložení pokuty bylo namístě a exces z rozhodovací praxe nepředstavuje.
Stěžovatel svůj výrok pronesl při svém odchodu z jednací síně v době, kdy předsedkyně senátu sdělovala odůvodnění rozhodnutí. Nelze tedy dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že nedošlo k rušení pořádku u jednání, neboť jednání ještě nebylo skončeno. Stěžovatel jej narušil nejen svým hlasovým projevem, ale i předčasným odchodem z jednací síně.
Výrok, který stěžovatel použil, byl obecnými soudy hodnocen jako hrubě urážlivý. Podle Ústavního soudu takový skutkový závěr není jeho svévolným posouzením, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž posouzením obsahu a formy jeho výroku.
Protože napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu