ECLI:CZ:US:2008:1.US.2.07.1
sp. zn. I. ÚS 2/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2006, čj. Nc 639/2004 - 46, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 30 UL 73/2006, a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, spočívajícím v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 639/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále "obvodní soud"). Dále požadoval, aby obvodnímu soudu bylo zakázáno pokračovat v porušování práv stěžovatele neodůvodněnými průtahy exekučního řízení, které je proti němu, jako povinnému, vedeno. Podle stěžovatele byla shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů a jejich postupem porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatel tvrdí, že dlužnou pohledávku uhradil již dne 14. 5. 2004 mimo exekuci a tři dny poté podal návrh na zastavení exekuce. Exekuce sice byla částečně zastavena, ale nebylo rozhodnuto o jejích nákladech. Stěžovatel také podal návrh na vyloučení soudního exekutora, zejména pro postup jeho zaměstnanců proti členům stěžovatelovy rodiny. Poukázal i na jiná řízení před obvodním soudem, která prokazují, že soudní exekutor postupuje nezákonně. Stížnost na průtahy v řízení podaná v červnu 2006 byla podle stěžovatele vyřešena neúplně. Exekuční řízení je uměle a bezdůvodně prodlužováno. Stěžovatel je tím omezen v pokojném užívání svého majetku a nakládání s ním, vzniká mu majetková i nemajetková újma, zejména vzhledem k poznámce vložené v katastru nemovitostí a nemožnosti získání hypotéky nebo uzavření zástavní smlouvy. Déle než rok obvodní soud neprovedl žádné důkazy ke stěžovatelově návrhu, nevydal rozhodnutí o vyloučení soudního exekutora, ani nepředložil nadřízenému soudu stěžovatelovo odvolání. Proto stěžovatel podal návrh na provedení procesního úkonu ve smyslu ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb. Obvodní soud sice nakonec vydal usnesení, kterým se zabýval vyloučením soudního exekutora, učinil tak ale bez jednání a nedal stěžovateli možnost se vyjádřit k důkazům, na kterých soud založil své rozhodnutí - zde stěžovatel odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech M. a spol. proti ČR a M. proti ČR. Rozhodnutí městského soudu o návrhu na provedení procesního úkonu označil za sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Městský soud totiž přehlédl, že exekutor měl rozhodnout o nákladech bez průtahů po uhrazení dlužné částky stěžovatelem - exekutor však bez ohledu na exekuční řád pouze přípisem vyčíslil náklady exekuce.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že návrh na určení lhůty nemohl být úspěšný, neboť zákon výslovně upravuje situaci, kdy byl namítaný úkon učiněn. Bez ohledu na existenci průtahů, které ve vztahu ke konkrétnímu úkonu vznikly, musí být návrh zamítnut, byl-li úkon v době rozhodnutí soudu o návrhu již učiněn. V prodlení nemohl být ani exekutor, protože vzhledem k návrhu stěžovatele na jeho vyloučení nemohl ve smyslu §29 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodovat.
Obvodní soud ve vyjádření konstatoval, že o návrhu na vyloučení soudního exekutora mohl rozhodnout až poté, co mu bylo oznámeno rozhodnutí Exekutorské komory ke stížnostem stěžovatele na exekutora.
Soudní exekutor, jako vedlejší účastník řízení, uvedl, že stěžovatel opakovaně přináší řadu nepravdivých údajů o postupu jeho vykonavatelů. Stěžovatele vyzval k úhradě nákladů exekuce, ten je však neuhradil.
Stěžovatel v replice k vyjádření účastníků řízení sdělil, že exekutor dosud nerozhodl o nákladech exekuce ani o nákladech oprávněného způsobem, který mu ukládá exekuční řád. Městský soud odůvodnil průtahy exekutora odkazem na průtahy způsobené obvodním soudem, pomíjí tím ale právo stěžovatele na spravedlivý proces. Námitka podjatosti exekutora nebrání exekutorovi rozhodnout o nákladech exekuce. Stěžovatel poukázal na další řízení před obecnými soudy a před Ústavním soudem, ze kterých vyplývá, že exekutor se opakovaně dopouští vážných excesů.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. Nc 639/2004, bylo zjištěno, že oprávněný ČESKÝ TELECOM, a. s., návrhem, došlým obvodnímu soudu dne 1. 3. 2004, navrhl nařízení výkonu rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu pro částku 11 196,40 Kč proti stěžovateli jako povinnému. Usnesením ze dne 10. 3. 2004, čj. Nc 63/2004 - 4, soud nařídil exekuci majetku stěžovatele a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. Podáním došlým soudu dne 17. 5. 2004 navrhl stěžovatel zastavení exekuce s tím, že oprávněnému dluh dne 14. 5. 2004 uhradil mimo exekuci a požádal o vyčíslení nákladů exekučního řízení.
Poté, dne 29. 7. 2004, stěžovatel podal stížnost na průtahy v řízení. Exekutor ve sdělení, doručeném soudu 17. 8. 2004, vyčíslil náklady exekuce a popsal okolnosti, které vedly stěžovatele k úhradě dluhu. Podáním, doručeným soudu dne 23. 8. 2004, navrhl stěžovatel vyloučení exekutora, zejména kvůli chování jeho zaměstnanců, a zároveň soudu postoupil vyrozumění Exekutorské komory ČR, nesoucí datum 7. 7. 2004, o přijetí jeho stížnosti na postup exekutora. Usnesením ze dne 29. 9. 2004, čj. Nc 639/2004 - 21, zastavil obvodní soud exekuci do částky 11 196,40 Kč. Poté, 8. 12. 2004, podal stěžovatel odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 9. 2004. Přípisem, doručeným exekutorské komoře dne 21. 11. 2005, požádal obvodní soud komoru o sdělení výsledku projednání stížnosti stěžovatele na exekutora. Dopisem, doručeným soudu dne 7. 12. 2005, sdělila komora, že stížnost je v šetření Kontrolní komise EK ČR. Na základě přípisu soudu, datovaného dnem 24. 1. 2006, sdělilo dne 13. 2. 2006 Ministerstvo spravedlnosti ČR, že dne 29. 9. 2004 byla vyřízena stížnost stěžovatele na postup exekutora. Dne 5. 6. 2006 zaslala EK ČR soudu kopii vyjádření ke stížnosti stěžovatele. Dne 22. 6. 2006 podal stěžovatel předsedovi obvodního soudu stížnost na průtahy v řízení. Dne 7. 7. 2006 stěžovatel doplnil návrh na vyloučení exekutora. Usnesením ze dne 1. 11. 2006, čj. Nc 639/2004 - 46, rozhodl obvodní soud, že exekutor není vyloučen z provedení exekuce. Dne 3. 11. 2006 podal stěžovatel návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Dne 21. 11. 2006 stěžovatel podal další stížnost na průtahy v řízení a vzal částečně zpět svůj návrh na provedení procesního úkonu - k vydání a doručení rozhodnutí o vyloučení exekutora. Dne 22. 11. 2006 Městský soud v Praze zamítl usnesením sp. zn. 30 UL 73/2006 návrh stěžovatele na určení lhůty obvodnímu soudu k vydání a doručení rozhodnutí o návrhu na vyloučení soudního exekutora, k předložení věci odvolacímu soudu s odvoláním povinného ze dne 8. 12. 2004 a návrh na určení lhůty soudnímu exekutorovi k vydání a doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesením ze dne 21. 12. 2006, čj. 16 Co 570/2006 - 69, odmítl městský soud odvolání stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 9. 2004 o zastavení exekuce s tím, že rozhodnutím obvodního soudu nemohla stěžovateli vzniknout žádná újma, neboť exekuce proti němu byla zastavena. Návrhem, doručeným soudu dne 5. 2. 2007, stěžovatel znovu navrhl vyloučení exekutora. Usnesením ze dne 12. 2. 2007, čj. Nc 639/2004 - 112, zamítl obvodní soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce, v odůvodnění mj. uvedl, že stěžovatel zaplatil jistinu a úroky po datu vydání usnesení o nařízení exekuce, toto plnění se tedy považuje za vymožené exekutorem. V době prvního rozhodování o zastavení exekuce v roce 2004 ani v roce 2007 nejsou dány podmínky pro zastavení celé exekuce - exekutor dosud nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dne 5. 3. 2007 podal stěžovatel odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 12. 2. 2007. Usnesením ze dne 15. 6. 2007, čj. Nc 639/2004 - 106, rozhodl obvodní soud, že exekutor je vyloučen z provedení exekuce. Dne 9. 7. 2006 podal stěžovatel znovu návrh na zastavení exekuce. Usnesením ze dne 3. 8. 2007, čj. 16 Co 254/2007 - 112, potvrdil městský soud usnesení obvodního soudu ze dne 12. 2. 2007. V přípise ze dne 22. 8. 2007 soud požádal stěžovatele, aby sdělil, který exekutor má být (po vyloučení J. Podkonického) pověřen provedením exekuce. Dne 22. 1. 2008 zapůjčil obvodní soud spis Ústavnímu soudu. Podáním doručeným obvodnímu soudu dne 4. 2. 2008 navrhl oprávněný zastavení výkonu rozhodnutí.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá řadu argumentů, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy. Z jiných exekučních řízení, v nichž vystupoval exekutor J. Podkonický, se stěžovatel snaží dovodit, že i v jeho případě byl postup tohoto exekutora nezákonný. Některá tvrzení stěžovatele se při jejich porovnání s obsahem spisu jeví přinejmenším nepřesná (viz např. údajná úhrada pohledávky mimo exekuci; údajná nemožnost zastavit exekuovanou nemovitost - z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 1160, pro obec a katastrální území Hlásná Třebáň, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, je přitom zřejmé, že 2 roky po nařízení exekuce bylo ke dni 15. 5. 2006 vloženo zástavní právo pro právního zástupce stěžovatele v řízení před obecnými soudy - M. Š. Navíc předmětné nemovitosti byly postiženy dalším exekučním příkazem ze dne 9. 2. 2007).
V případě předloženém stěžovatelem se Ústavní soud zabýval jeho dvěma rovinami. Za prvé napadenými rozhodnutími obecných soudů - rozhodnutí obvodního soudu o tom, že exekutor není vyloučen z provedení exekuce a rozhodnutí Městského soudu o návrhu na provedení procesního úkonu. Dále se Ústavní soud zabýval tvrzenými průtahy v řízení před obvodním soudem.
K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá usnesení obvodního soudu, podle něhož exekutor není vyloučen, je nezbytné připomenout vývoj řízení, který následoval po podání ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 15. 6. 2007, čj. Nc 639/2004 -106, rozhodl obvodní soud, že soudní exekutor J. Podkonický je vyloučen z provedení exekuce. Je tedy zřejmé, že zásah, který stěžovatel namítá, již netrvá. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V této části je tedy ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel také napadá rozhodnutí městského soudu, kterým rozhodl o jeho návrhu na provedení procesního úkonu. V pečlivě a srozumitelně odůvodněném rozhodnutí městského soudu neshledává Ústavní soud žádné důvody pro jeho zrušení, protože nedošlo k ústavně nekonformní excesivní interpretaci podústavního práva. V tomto rozhodnutí je zcela zřetelně vysvětleno, proč musel být návrh stěžovatele zamítnut. I v této části považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Nakonec se Ústavní soud zabýval namítanými průtahy v řízení. Lze konstatovat, že postup obvodního soudu není možno považovat za příklad rychlého vyřízení věci. U některých procesních kroků obvodního soudu je otázkou jejich vhodnost (viz např. vyčkávání na rozhodnutí EK ČR o stížnosti stěžovatele na postup exekutora; nebo žádost obvodního soudu, aby stěžovatel, jako povinný, určil soudního exekutora), kterou však Ústavní soud není vzhledem ke své působnosti oprávněn posuzovat. Lze souhlasit se stěžovatelem, že k délce řízení přispěl i exekutor J. Podkonický. Pokud totiž nemohl rozhodovat do doby, než obvodní soud rozhodl o jeho vyloučení, není zřejmé, proč o nákladech nerozhodl náležitým způsobem (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/05) poté, co obvodní soud dne 1. 11. 2006 usnesením čj. Nc 639/2004 - 46, rozhodl, že exekutor vyloučen není. Zde lze odkázat jak na shora uvedené usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 30 UL 73/2006, kde je zcela jasně odmítnut názor, že exekutorovi není v zákoně stanovena žádná lhůta k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, tak na praxi městského soudu, známou Ústavnímu soudu z jiných případů, kdy k návrhu účastníka řízení je soudním exekutorům ukládána lhůta k vydání a doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce a případně i pořádková pokuta (viz např. usnesení městského soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 30 UL 29/2007 - 10).
I přes všechny uvedené výhrady, které Ústavní soud k postupu orgánů veřejné moci vyslovil, nedospěl k závěru, že bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tj. že namítané zásahy dosahovaly takové intenzity, která by současně představovala porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Tento závěr přirozeně nebrání stěžovateli eventuálně požadovat, po skončení řízení před obecnými soudy, náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
K porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Nebylo porušeno ani ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu