ECLI:CZ:US:2008:1.US.2034.08.1
sp. zn. I. ÚS 2034/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nám. Přemysla Otakara II. 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, čj. 16 Co 182/2008 - 69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení částky 17.700,67 Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že jeho vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatelky došlo, v řízení před obecnými soudy, kde vystupovala jako žalovaná, k procesnímu pochybení, spočívajícímu v nesprávné protokolaci ústní dohody účastníků sporu soudem prvního stupně. Příčinou chybné protokolace byl i nepřesný překlad výslechu jednatele stěžovatelky. Tento postup soudu měl za následek částečné omezení žaloby a stěžovatelka byla zkrácena v možnosti podat ve věci dovolání, protože hodnota předmětu sporu klesla pod hranici 20.000,-- Kč. Rozhodnutí obecných soudů spočívala na nesprávném posouzení skutkového stavu, založeného na nepravdivé svědecké výpovědi, jejíž hodnocení mělo rozhodující význam pro zjištění skutkového stavu věci. Proto stěžovatelka navrhla provedení dalších důkazů, což nebylo soudy obou stupňů akceptováno. Uvedené skutečnosti vedly k porušení zásady rovnosti účastníků před soudem, neboť stěžovatelka, v důsledku nepřesného překladu tlumočníka, nemohla naplnit své právo jednat ve své mateřštině.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že v dané věci se jednalo o žalobu, kterou žalobce požadoval po stěžovatelce zaplacení částky 31.749,-- Kč z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor. Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně, řízení co do částky 15.000,-- Kč zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit žalobci 17.700,67 Kč s přísl. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání do výroků II., III. a IV., v němž namítala, že soud prvního stupně neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a neúplně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Na základě žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku a v části, kde stěžovatelka namítá nedostatky procesního postupu soudu prvního stupně, uvedl, že tyto nebyly v odvolání vzneseny, tudíž se jimi nemohl v rámci přezkumu důvodnosti odvolacích tvrzení zabývat.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se s námitkami stěžovatelky ohledně skutkových zjištění vypořádal v odvolacím řízení. Srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů považoval skutková zjištění provedená soudem prvního stupně za dostatečná. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež odvolací soud k jeho vydání vedly, žádné výhrady, v zájmu stručnosti na něj odkazuje.
Pokud jde o námitky stěžovatelky stran procesního pochybení soudu prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud stěžovatelka měla za to, že soud prvního stupně se dopustil procesních pochybení, měla je uplatnit již v odvolacím řízení, během něhož mohla být posouzena jejich důvodnost. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby nahrazoval roli odvolacího soudu a přezkoumával zákonnost zjišťování skutkového stavu soudem prvního stupně. Nutno rovněž podotknout, že stěžovatelku zastupoval v řízení před obecnými soudy stejný advokát jako v řízení před Ústavním soudem, který zajisté český jazyk ovládá. Účelem řízení před Ústavním soudem není dohánět to, co bylo zanedbáno v řízení před obecnými soudy.
Výše uvedenému odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To samozřejmě jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 OSŘ), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)].
Ústavní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky nedošlo postupem odvolacího soudu k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu