ECLI:CZ:US:2008:1.US.2076.08.1
sp. zn. I. ÚS 2076/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B. - D., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2008, čj. 20 Co 61/2008 - 101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného usnesení odvolacího soudu, vydaného v řízení o náhradu újmy za ztížení zemědělského hospodaření podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Podle jeho tvrzení tímto rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud totiž připustil, aby o nároku, o kterém má pravomoc rozhodovat pouze civilní soud, paralelně rozhodovaly i orgány výkonné moci. Rozhodování o nárocích na náhradu újmy podle §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je vyhrazeno pouze soudům, nikoliv správním orgánům. Pokud se krajský soud domníval, že jde o věc, o které přísluší rozhodovat Ministerstvu životního prostředí (dále též "ministerstvo"), měl napadenou část usnesení soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit, a ne ji pouze změnit. Rozhodnutí ministerstva o výše zmíněném nároku stěžovatele je tak rozhodnutím nicotným, neboť nemělo zákonnou pravomoc k jeho vydání. K nicotnosti tohoto rozhodnutí měl odvolací soud přihlédnout i bez návrhu a ignorovat je. Procesní situaci měl vyhodnotit tak, že ministerstvo žalovaný nárok uspokojilo z vlastní vůle, čímž podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), procesně zavinilo, že řízení muselo být zastaveno.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil, dne 17. července 2004, nárok na náhradu za ztížení zemědělského hospodaření podle §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny u Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Ta rozhodnutím č. 938/05, ze dne 20. června 2005, jeho nárok zamítla. Stěžovatel se odvolal k ministerstvu, které jeho odvolání zamítlo rozhodnutím čj. 560/2165/05, ze dne 17. října 2005. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem čj. 8 Ca 350/2005 - 32, ze dne 14. 12. 2006, rovněž zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Mimo toto řízení se stěžovatel žalobou, podanou dne 28. dubna 2006 u Okresního soudu v Náchodě, domáhal zaplacení (stejné) náhrady, ze stejného titulu a současně navrhl, aby řízení o jeho žalobě bylo přerušeno do doby ukončení paralelně probíhajícího řízení správního. Správní řízení bylo ukončeno rozhodnutími ministerstva čj. 67957/ENV/07 a 2655/610/07, ze dne 7. 9. 2007, v nichž rozhodlo o poskytnutí částky 226.934,-- Kč stěžovateli. Tato částka byla dne 23. 11. 2007 uhrazena na jeho účet. Poté stěžovatel vzal žalobu, podanou u Okresního soudu v Náchodě, zpět dne 28. 11. 2007 a navrhl, aby byla ministerstvu uložena povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 51.217,60 Kč. Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 29. 11. 2007, čj. 8 C 112/2006 - 68, řízení zastavil a uložil ministerstvu povinnost nahradit náklady řízení ve stěžovatelem požadované výši. Tento výrok o nákladech řízení napadlo ministerstvo odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením čj. 20 Co 61/2008 - 101, ze dne 11. 6. 2008, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tak není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, nadřízenou obecným soudům. Není povolán k tomu, aby přezkoumával aplikaci "jednoduchého práva" obecnými soudy. Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů nálezem, pro porušení práva na soudní ochranu, zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Do rozhodování o nákladech řízení zásadně Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů dosahuje ústavně právní dimenze pouze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06). Takovéto pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu odvolacího soudu, který výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Dojde-li k zastavení řízení, pak povinnost hradit náklady řízení stíhá, podle §146 odst. 2 OSŘ, toho účastníka, který zavinil, že řízení bylo zastaveno. V konkrétním případě žalované ministerstvo plnilo na základě výsledků řízení správního, takže nelze, jak správně uzavřel odvolací soud, dovozovat, že plnění žalovaného bylo plněním z jeho vlastní vůle. Povinnost plnit mu byla uložena ve správním řízení, v době, kdy o nároku stěžovatele v řízení občanskoprávním ještě nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel zahájil občanskoprávní řízení až poté, co uplatnil svůj nárok u ministerstva, tedy svým chováním inicioval i správní řízení. Obě řízení, byť o stejném nároku, jsou na sobě nezávislá. Stěžovatel zahájil soudní řízení veden snahou zamezit promlčení svého nároku, takže toto řízení mělo charakter pojistky. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že rozhodnutí ministerstva je nicotné proto, že nebylo oprávněno o takovém nároku rozhodovat. Je s podivem, že, zastávaje tento názor, vůbec správní řízení zahájil a neobrátil se přímo na soud.
Ústavní soud uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za ústavně nekonformní, porušující principy spravedlnosti. Jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Odvolací soud rovněž dostatečně vysvětlil, na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí došel. Sám fakt, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru.
Ústavní soud tedy v daném případě porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. Proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu