ECLI:CZ:US:2008:1.US.2146.08.1
sp. zn. I. ÚS 2146/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. Č., zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2008, čj. 25 Co 227/2008 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího, ve výroku o nákladech řízení, pro porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených kopií soudních rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Hradci Králové, usnesením ze dne 20. 3. 2008, čj. 19 C 346/2006 - 59, zastavil řízení o určení členských práv a povinností k družstevnímu bytu poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované) proti výroku o nákladech řízení odvolací soud potvrdil výrok okresního soudu o nákladech řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že v dané věci byly splněny předpoklady pro použití ustanovení §150 OSŘ. Žalobkyně sice zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno, avšak přiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovatelce by odporovalo dobrým mravům. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala určení, že je členkou stavebního bytového družstva s odůvodněním, že na stěžovatelku převedla členská práva a povinnosti a neobdržela doplatek kupní ceny. Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě neuvedla skutečnost, že převedla byt třetí osobě.
Z kopie přiložených rozhodnutí dále vyplývá, že okresní státní zástupce v Hradci Králové podal na stěžovatelku obžalobu pro trestný čin podvodu podle §251 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, který měla stěžovatelka, spolu s dalšími osobami, spáchat právě v souvislosti s převodem členských práv a povinností od žalobkyně. Za těchto okolností odvolací soud považoval přiznání práva na náhradu nákladů vůči žalobkyni za nepřiměřenou tvrdost a odporující dobrým mravům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že naopak aplikace §150 OSŘ a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení je odporující dobrým mravům. Soudy obou stupňů toto ustanovení použily "zcela nepředvídatelně", odebraly jí možnost uplatnit námitky proti aplikaci takového ustanovení a porušily princip oprávněného očekávání. Stěžovatelka odkázala na ustálenou judikaturu obecných soudů a blíže neurčené rozhodnutí Ústavního soudu, což doprovodila tvrzením, že v jejím případě otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi, neboť úvaha odvolacího soudu vybočuje z pravidel upravujících soudní řízení, v důsledku jeho libovůle při aplikaci zmíněného ustanovení OSŘ.
Ústavní soud však neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka na podporu svého tvrzení o protiústavnosti napadeného rozhodnutí nepřinesla, vyjma zcela obecných tvrzení, že obecné soudy porušily její práva, žádné ústavně relevantní argumenty. Její argumentace tak zůstala zcela v úrovni podústavního práva. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 123).
O takovýto případ se zde ovšem nejedná. Není úkolem Ústavního soudu, jak se patrně domnívá stěžovatelka, provést superrevizi každého rozhodnutí, v části týkající se nákladů řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad citovaného ustanovení OSŘ, což stěžovatelka v podstatě požaduje. Posouzení této otázky náleží soudu odvolacímu, který své rozhodnutí o aplikaci §150 OSŘ dostatečně pregnantně a logicky, věcně odpovídajícím způsobem, zdůvodnil. V jeho rozhodnutí nelze tedy spatřovat prvky libovůle, jak tvrdí stěžovatelka.
Námitka stěžovatelky, že jí byla odňata možnost uplatnit námitky proti aplikaci ustanovení §150 OSŘ, není namístě, neboť právě tyto námitky uplatnila v odvolacím řízení. V případě stěžovatelky není relevantní ani její odkaz na judikaturu Ústavního soudu. S ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů obecně, tedy včetně rozhodnutí o nákladech řízení (soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění apod.), lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu tyto požadavky splňuje. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelky a Ústavní soud nenalezl žádný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto mu nezbylo než podanou stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu