ECLI:CZ:US:2008:1.US.215.08.1
sp. zn. I. ÚS 215/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., zastoupené JUDr. Pavlem Svobodou, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 260/2007-53 ze dne 25. října 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 112/2001-33 ze dne 4. června 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 260/2007-53 ze dne 25. října 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 112/2001-33 ze dne 4. června 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba o určení, že je vlastníkem domu čp. 203 se stavební parcelou č. parc. 57 v katastrálním území Josefov, obec Praha, zapsaných na LV č. 17 pro katastrální území Josefov, obec Praha u Katastrálního úřadu Praha - město. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka se žalobou proti Hlavnímu městu Praze domáhala určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Dovozovala, že pokud se jako dědička po své matce, původní vlastnici nemovitostí, nemohla domoci svých práv na vydání těchto nemovitostí v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), může se domáhat vlastnického práva podle obecných předpisů proto, že ke konfiskaci majetku došlo v rozporu s platnými předpisy postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a tedy neplatně.
Stěžovatelka dále uvedla skutkové okolnosti, které předcházely její žalobě. Předmětné nemovitosti vlastnila matka stěžovatelky, které byla v době okupace do jejího bytu tehdejšími úřady přidělena další rodina, ačkoliv byt nebyl uzpůsoben pro takové společné užívání. Docházelo proto ke konfliktům, které vyústily ve stížnost matky na podnájemnici na úřadu. Ze spisů tehdejší doby bylo pouze zjištěno, že v rámci této stížnosti měla matka prohlásit, že "s židovkou se v jedné vaně koupat nebude a aby jí byla přidělena slušná křesťanská partaj". Toto jednání nebylo schvalováním nacismu ve smyslu rasistických zákonů, ale bylo motivováno nuceným soužitím s osobou, která nedodržovala základní hygienické potřeby. Po skončení války byla matce stěžovatelky za uvedené jednání trestním nálezem ÚNV hl. města Prahy z 8. 4. 1947 č. J/42 uložena peněžitá pokuta 10.000 Kčs. Samotný trestní nález - podle názoru stěžovatelky - porušuje tehdy platné procesní předpisy v tom směru, že má obsahovat výrok o vině, trestu a odůvodnění s poučením o opravném prostředku; jeho formulace byla však příliš obecná a nelze z ní vyvodit, o jakou trestnou činnost se jedná. Stěžovatelka považuje tento nález za neúplný a nepřezkoumatelný, čímž byly porušeny nejen tehdy platné procesní předpisy, ale i všeobecně uznávaná lidská práva. Neplatnost nálezu spatřuje i v tom, že matka stěžovatelky byla nepochybně odsouzena po lhůtě uvedené v ustanovení §3 dekretu prezidenta č. 138/1945 Sb. V důsledku vyhlášené amnestie z 20. 12. 1948 jí byl uložený trest amnestován. Předmětné nemovitosti přešly na stát až v roce 1953 výměrem ONV Praha 1 sp. zn. VIII 193.1/53-1-Nov./Kuč. ze dne 2. března 1953 podle ustanovení §1 odst. 3 dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. ve spojení s rozhodnutím ÚNV v Praze sp. zn. VIII./3/A-193.1-7575/1953 ze dne 25. května 1953, kterým bylo odvolání proti výměru ONV Praha 1 zamítnuto. Výměrem MH OBS č. 2832/56 ze dne 3. září 1956 byla nemovitost začleněna do Domovní správy Praha a zároveň byla zrušena národní správa.
Stěžovatelka tvrdí, že se popsané skutečnosti z válečného období staly záminkou, aby byl v roce 1953 majetek její matky konfiskován, a domnívá se, že došlo ke zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. k získání poměrně rozsáhlého majetku její matky. Stěžovatelka dále tvrdí, že její matka nikdy nekolaborovala a i v průběhu okupace se vždy chovala zcela vlastenecky.
Stěžovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. a následně podala i žalobu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí, avšak Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 21 C 156/92-66 (pozn.: datum neuvádí) rozhodl, že není splněna podmínka přechodu majetku na stát podle §2 a že tedy není možné domáhat se vydání věcí konfiskovaných za pomoci zneužití Benešových dekretů. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 247/94-83 ze dne 29. června 1994.
Stěžovatelce proto nezbylo než podat žalobu na určení jejího vlastnického práva, která však byla napadenými rozsudky zamítnuta s odůvodněním, že nelze přezkoumávat správní rozhodnutí o konfiskaci, i kdyby byla nezákonná nebo trpěla vadami. Odvolací soud k tomu doplnil, že přezkum správních aktů o konfiskaci majetku matky stěžovatelky by byl možný pouze v řízeních vedených podle restitučních předpisů, což však obecné soudy, před nimiž probíhalo řízení podle restitučních předpisů, neučinily, neboť dovodily, že nebyla splněna podmínka přechodu majetku na stát podle §2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka se tímto postupem cítí dotčena na svých právech, neboť je narušena rovnost občanů před zákonem, právo na ochranu majetku a na soudní ochranu; díky vývoji judikatury je prý totiž zcela odlišné postavení stěžovatelky, která se domáhala svých práv počátkem 90. let a zcela jiné je postavení dalších oprávněných osob, jejichž záležitosti byly soudy posuzovány později, kdy zneužití dekretů bylo již považováno za restituční důvod. Navrhla proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že posuzování otázky vztahu restitučních a obecných předpisů bylo již judikaturou vyšších soudů sjednoceno a napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu. Obvodní soud pro Prahu 1 ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelce je k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 112/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka domáhala žalobou určení svého vlastnického práva k výše specifikovaným nemovitostem. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 15 C 112/2001-33 ze dne 4. června 2004 žalobu zamítl. V odůvodnění se nejdříve zabýval posouzením naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem je dán. Dále přezkoumal výše označené správní akty z hlediska, zda se jedná o akty nicotné. Prohlásil, že mimo rámec správního soudnictví nepřísluší obecným soudům přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o konfiskaci. Určitou výjimku v tomto směru - uvedl soud prvního stupně - tvoří řízení o restitučních nárocích, v němž však stěžovatelka neuspěla. Žalobu zamítl proto, že z dokazování vyplynulo, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány ve prospěch československého státu, o čemž byl vydán výměr, který matka stěžovatelky napadla odvoláním. O odvolání bylo v souladu s tehdy platným správním řádem rozhodnuto a obecnému soudu nepřísluší tato správní rozhodnutí po věcné stránce přezkoumávat.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 260/2007-53 ze dne 25. října 2007 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí shodně poukázal na obecně judikovaný vztah mezi řízením podle restitučních předpisů a obecným řízení o žalobě na určení vlastnického práva. Zdůraznil, že mimo rámec správního soudnictví nepřísluší soudu přezkoumávat věcnou správnost, resp. zákonnost správních aktů, uplatňuje se presumpce jejich správnosti a soud je jimi vázán.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že se soudy v řízení o žalobě na určení vlastnického práva odmítly zabývat přezkoumáním věcné správnosti správních rozhodnutí vydaných na základě dekretu č. 108/1945 Sb. v situaci, kdy stěžovatelka neuspěla v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb.
Plénum Ústavního soudu se k této a související problematice vyjádřilo ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ze dne 1. 11. 2005, dle něhož "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující: "Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným." Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
Obdobně rozhodl Ústavní soud i ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 346/03 ze dne 2. února 2006. Rovněž v usnesení sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 vyslovil, že nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu.
V předmětné věci se stěžovatelka nejdříve domáhala vrácení předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., její žaloba byla neúspěšná a ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 146/94 byla usnesením ze dne 21. listopadu 1994 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Následně pak se domáhala obecnou žalobou určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Ústavní soud v předmětné věci neshledal důvody, pro které by se měl odklonit od své - výše uvedené - ustálené rozhodovací praxe. Přisvědčil závěrům obecných soudů, že zásadně nejsou oprávněny věcně přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci, resp. posuzovat jejich zákonnost. V řízení o určení, zda tu právo je či není, mohou obecné soudy pouze zkoumat, zda správní rozhodnutí je či není nicotné. V předmětné věci obecné soudy rozhodnutí správních orgánů takovému posouzení podrobily a dospěly k závěru, že předmětná správní rozhodnutí jsou rozhodnutí existující, tj. vydaná orgánem k tomu oprávněným a že mají všechny znaky správního rozhodnutí. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani základního práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu