ECLI:CZ:US:2008:1.US.2177.07.1
sp. zn. I. ÚS 2177/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti B. D., zast. JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou, sídlem Trojická 20, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2007, č.j. 28 Cdo 721/2006-140, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.10.2005, č.j. 19 Co 365/2005-114, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11.3.2005, č.j. 18 C 139/2002-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zast. JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, a Městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 18, Praha 1, zast. JUDr. PhDr. Jaroslavem Kubou, CSc., advokátem, sídlem Jungmannova 16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, protože namítá, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a čl. 37 odst. 3 (právo na rovné postavení účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Uvedla, že se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu individualizovaného domu a pozemku v kat. úz. Staré Město, obec Praha, který nabyla děděním. Obvodní soud její žalobě vyhověl, na základě odvolání vedlejších účastníků byl rozsudek soudu I. stupně zrušen. Po doplnění dokazování rozhodl soud I. stupně tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že bylo prokázáno opuštění věci stěžovatelkou (odkázal na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 107/04 a rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 499/2003; podle stěžovatelky je však nelze aplikovat). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, městský soud napadený rozsudek potvrdil s odůvodněním, že důvodem zamítnutí žaloby je opuštění věci stěžovatelkou. Stěžovatelka považuje za průlomový závěr městského soudu, že i přes zápis stěžovatelky v pozemkové knize bylo možno dojít k závěru, že se jednalo o věc opuštěnou. Za této situace považuje interpretaci a aplikaci právních předpisů vztahujících se na posouzení předmětné věci za natolik extrémní, že zcela vybočily z mezí hlavy páté Listiny a zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka využila práva k podání dovolení, včetně žádosti o odklad vykonatelnosti, Nejvyšší soud dovolání zamítl s odůvodněním, že v daném případě jde o nemovité věci, které přešly na stát v rozhodném období, byť bez náležitě doloženého právního důvodu a stěžovatelka se tak měla svého práva domáhat podle zák. č. 87/1991 Sb., nikoliv žalobou určovací, přitom podle jejího názoru opomenul tu skutečnost, že není občanem ČR, ale občanem SRN. Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí o stanovisko pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS-st. 21/05, stěžovatelka obsah tohoto stanoviska zná, neztotožňuje se s ním; v jejím případě není posuzována zákonnost konfiskačního řízení, jde výlučně o posouzení toho, zda převod jejího majetku na stát byl učiněn v souladu se zákonem, použití stanoviska znamená, že o jejím vlastnictví nerozhodl skutkový stav a platné právní předpisy, ale zmíněno stanovisko. Napadeným rozhodnutím konkrétně vytýká rozpor s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 403/98. Protože v dané právní věci nedošlo k nápravě před Nejvyšším soudem, navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud upozornil, že posouzení namítaného rozporu s Listinou a Ústavou náleží výlučně Ústavnímu soudu, a poukázal na to, že při rozhodování vycházel z právních názorů obsažených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, které na danou právní věc dopadají. Uvedl, že nelze přisvědčit názoru vyjádřenému v ústavní stížnosti, že ze stanoviska nelze vycházet pro "diametrální odlišnost případu". Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Městský soud jen lapidárně konstatoval, že stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem vyjádřeným v jeho rozsudku, odvolal se na jeho odůvodnění a odkázal na vyvíjející se judikaturu, jež vyústila ve stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neformuloval.
Obvodní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Se svými závěry uvedenými v napadeném rozsudku se ztotožnil, jakož i se závěry Nejvyššího soudu; připomenul vztah restitučního zákona č. 87/1991 Sb. a obč. zákoníku, upozornil na skutečnost, že zák. č. 87/1991 Sb. je zaměřen na odstranění některých křivd, a uzavřel, že Ústavní soud v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 33/96 dospěl k závěru, že omezení restitucí na české státní příslušníky je v souladu s čl. 11 Listiny.
Podle názoru hlavního města Prahy v žádném případě nedošlo k porušení uvedených článků Listiny; soudy všech stupňů rozhodly v souladu s právními předpisy a aktuální judikaturou. Tento vedlejší účastník konkrétně citoval vybrané závěry ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05, z jehož pohledu je nutno posuzovat i nález sp.zn. IV. ÚS 403/98, na který stěžovatelka poukázala, a tudíž z jeho závěrů nelze vycházet. Dále se zabýval i podmínkami opuštění věci a případného vydržení. Na základě těchto okolností uzavřel, že ústavní stížnost není důvodná a měla by být zamítnuta.
Městská část Praha 1 připomenula, že v průběhu řízení ve všech stupních konzistentně odmítala tvrzení stěžovatelky, a to z důvodů koncentrovaných ke dvěma námitkám: k derelikci a k údajnému znemožnění výkonu vlastnických práv. Napadené rozsudky považuje za věcně správné a navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 18 C 139/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se vůči oběma vedlejším účastníkům domáhala určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. 3/4 k domu a pozemku v kat. úz. Staré Město, protože tvrdila, že je vlastníkem podle odevzdací listiny Státního notářství v Praze z 9.11.1954. Namítala, že do jejího vlastnického práva zasáhl výměr Finančního odboru ObNV v Praze 1 ze dne 29.12.1967, který považoval předmětné nemovitosti za opuštěné. Tento výměr stěžovatelka považuje za protiprávní, protože ani po odsunu do Německa v roce 1945 nemovitosti nikdy neměla v úmyslu opustit a nikdy se vlastnického práva nevzdala. Obvodní soud její žalobě rozsudkem ze dne 4.11.2003, č.j. 18 C 139/2002-30, vyhověl s odůvodněním, že nebyly naplněny podmínky derelikce. Na základě odvolání obou vedlejších účastníků městský soud usnesením ze dne 9.6.2004, č.j. 13 Co 146/2004-52, rozsudek soudu I. stupně zrušil pro neúplnost dokazování ohledně předpokladů derelikce. Po doplnění dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 11.3.2005, č.j. 18 C 139/2002-68, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že stěžovatelce vlastnické právo nesvědčí a že se nemůže domáhat nápravy majetkové křivdy podle obecné úpravy, s ohledem na zvláštní regulaci v restitučních předpisech. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které městský soud shledal neopodstatněným a rozsudkem ze dne 12.10.2005, č.j. 19 Co 365/2005-114, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože dospěl ke shodnému závěru, že podmínky přechodu věci na stát byly naplněny, protože šlo o věc opuštěnou. Stěžovatelčino dovolání, přípustné pro tzv. skrytou diformitu, Nejvyšší soud, rozsudkem ze dne 29.6.2007, č.j. 28 Cdo 721/2006-140, - s odkazem na závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 - jako nedůvodné zamítl. Na jejich základě uzavřel, že v dané věci šlo o nemovité věci, které přešly na stát v rozhodném období, byť bez náležitě doloženého právního důvodu, tudíž bylo nutno nárok týkající se těchto nemovitostí uplatňovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jako podle zákona speciálního, a nikoli tedy žalobou o určení práva a právního vztahu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) obč. soudního řádu.
Na základě provedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy ani jejich rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina práva chráněná Listinou, příp. Ústavou.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu konkretizovaných nemovitostí, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem, především ohledně tvrzení, že je vlastníkem.
Odborné veřejnosti a též právní zástupkyni stěžovatelky je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V tomto stanovisku Ústavní soud též zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěrů tohoto stanoviska bylo využito obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatelky a je jím vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům o derelikci a na tomto základě se domáhá v nerestitučním řízení, podle obecných občanskoprávních předpisů, jejich posouzení. Nehodlá však respektovat, že citované stanovisko Ústavního soudu zahrnuje dva okruhy případů: jednak ty, kdy k majetkové křivdě došlo sice v tzv. rozhodném období, ale restituční zákonodárství neumožnilo jejich nápravu, jednak situace, kdy k zásahu došlo před tímto obdobím. Stěžovatelčina věc patří do první skupiny případů, a pokud restituční předpisy jí nezaložily subjektivní právo domáhat se nápravy vzniklé křivdy, nemůže tak činit s použitím předpisů obecných a tak obcházet účel restitučního zákonodárství (viz bod II. právní věty stanoviska). Nutno ještě dodat, že se stěžovatelka nemůže odvolávat na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 403/98, protože právě tyto závěry byly plenárním stanoviskem překonány. Ve smyslu těchto zjištění proto nemohlo dojít v řízení před obecnými soudy k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu jejího majetku (ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny).
Tvrzené porušení práva na rovné postavení účastníků řízení stěžovatelka nikterak nekonkretizuje; pokud by ho však spatřovala v důsledcích hmotněprávního omezení restitucí na české státní příslušníky, odkazuje Ústavní soud na závěry nálezu ve věci Pl. ÚS 33/96. Nedůvodné je též tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá žádné konkrétní subjektivní právo, uvedeného článku se lze dovolávat pouze v souvislosti s porušením příslušných základních práv nebo svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu