ECLI:CZ:US:2008:1.US.2326.08.1
sp. zn. I. ÚS 2326/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. E. K., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008, č.j. 1 Co 159/2008 - 60, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008, č.j. 34 C 195/2007 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatelka na žalované - obchodní společnosti Pfizer, spol. s r.o., domáhala zveřejnění omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 150.000.000,- Kč za zásah do svých osobnostních práv spočívající v tvrzeném nezákonném pořízení nahrávky jejího obchodního jednání. Společně s žalobou podala stěžovatelka žádost o osvobození od soudních poplatků z důvodu její nepříznivé finanční situace.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Soud na základě provedeného dokazování ověřující finanční poměry stěžovatelky dospěl k závěru, že poměry stěžovatelky nejsou takového charakteru, aby odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Nadto uvedl, že se jedná "(...) o zjevně bezúspěšné uplatňování práva s ohledem na výši nárokované částky z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích, když je na místě poznamenat, že v obdobných kauzách soudy přiznávají, pokud je prokázán protiprávní zásah, částky v řádech setin či spíše tisícin žalované částky." (str. 2 usnesení).
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila s argumentací městského soudu, že jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva a poukazem na to, že šlo o zásah mimořádné intenzity opravňující výši požadované náhrady, dovozovala, že kdyby neměla možnost předložit svůj požadavek na výši náhrady nemajetkové újmy, jednalo by se o odepření práva na spravedlnost.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil tak, že se stěžovatelce přiznává osvobození od soudních poplatků ze žaloby, a to z devíti desetin. Odvolací soud vycházel z poměrů stěžovatelky zjištěných městským soudem, který správně poukázal na významnou majetkovou hodnotu v držení stěžovatelky (rodinný dům, účast v obchodních společnostech aj.), a rovněž i na to, že nelze přihlížet k jejím závazkům vůči peněžním ústavům, resp. fyzickým osobám, neboť tím stěžovatelka opětovně získává jiné hodnoty. "V této souvislosti pak soud prvního stupně rovněž správně uvedl, že je to (stěžovatelka), která sama určuje výši náhrady požadované v žalobním návrhu a odvolací soud dodává, a tím přisvědčuje odvolacím námitkám, že posouzení výše této částky závisí na všech okolnostech konkrétní věci, takže zásadně nelze předem dovodit, jakou částku by bylo možné v dané věci považovat za přiměřenou a do jaké výše částky by již žaloba byla zřejmě bezúspěšná." Odvolací soud dále dovodil, že "(...) nejen s ohledem na výši částek přiznávaných soudy v obdobných věcech, ale i při akceptování okolností dané věci uváděných (stěžovatelkou) v žalobě a respektování §13 odst. 3 obč. zák., je požadovaná částka zcela neúměrná a lze proto i podle názoru odvolacího soudu dovodit zřejmou bezúspěšnost žaloby ohledně této neúměrné výše." (str. 2 usnesení). Nicméně vzhledem k výši soudního poplatku a vzhledem k soudem prvního stupně zjištěným poměrům stěžovatelky odvolací soud, a to za situace, kdy neodvozoval zřejmou bezúspěšnost žaloby, ale toliko výše požadovaného finančního zadostiučinění, shledal předpoklady pro částečné osvobození stěžovatelky od soudních poplatků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v odvolání proti usnesení vrchního soudu. Nadto uvedla, že rozhodnutí městského soudu považuje za zcela liché, naopak s některými závěry vrchního soudu souhlasila. Zejména souhlasila s tím, že posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích závisí na posouzení všech okolností tak, že nelze zásadně předem dovodit, jakou částku by bylo možné považovat za přiměřenou. Nelze tedy předem z výše požadované částky dovozovat zjevnou bezúspěšnost žaloby. Nicméně nesouhlasila s nově stanovenou výší soudního poplatku, neboť ani ta není v jejích možnostech uhradit. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva se závěry Městského soudu v Praze a částečně i se závěry Vrchního soudu v Praze ohledně posouzení její žádosti o osvobození od soudních poplatků, přičemž předložené argumenty, o nichž měla za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti a osvobození od ní opakovaně zabýval. V obecné rovině vícekrát uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU str. 547, nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07, dosud nepublikovaný, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry (např. tím, že samotná jeho výše má pro daného jednotlivce likvidační charakter), že by mohl v konečném důsledku vést k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
Dále je nutné konstatovat, že soudní poplatek slouží jako jakýsi ochranný prostředek proti zahlcování soudů nadměrným nadužíváním žalob a jiných prostředků ochrany práv jednotlivců. To platí tím spíše u žalob na ochranu osobnosti, jejichž uplatnění, jak je Ústavnímu soudu známo z běžné praxe, je z hlediska skutkových tvrzení a dokazování nepoměrně snazší než např. uplatnění žalob na náhradu škody.
Stěžovatelka se snažila využít možnosti dané v ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. a požádala o osvobození od soudních poplatků. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud do ní může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vykročily z limitů předvídaných ust. §138 odst. 1 o.s.ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Nejprve Městský soud v Praze po provedeném dokazování podrobně odůvodnil, proč nelze vyhovět žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku (srov. str. 2 usnesení), a byť bylo dle názoru Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené na místě částečně osvobodit stěžovatelku od soudního poplatku a zmírnit tak jeho nepřiměřenou výši, učinil tak následně Vrchní soud v Praze, jehož způsob posouzení dané věci (částečné osvobození od soudního poplatku v rozsahu devíti desetin) se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci naprosto přiměřený a ve vztahu k výše uvedeným základním právům stěžovatelky šetrný. Své úvahy vrchní soud transparentně předestřel (viz str. 2 usnesení) a vysvětlil také, proč - s ohledem na charakter předmětného sporu (výše požadované částky) a majetkovým poměrům stěžovatelky - nepřistoupil k úplnému osvobození stěžovatelky od soudních poplatků. Posouzení věci odvolacím soudem nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů.
Další námitky stěžovatelky ohledně nesprávných závěrů o zjevné bezúspěšnosti požadovaného finančního zadostiučinění jsou nerelevantní a Ústavní soud proto neměl důvod se jimi jakkoli dále zabývat. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2008
Vojen Güttler
předseda senátu