ECLI:CZ:US:2008:1.US.2354.07.1
sp. zn. I. ÚS 2354/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. W., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 681/2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006, čj. 13 To 253/2006 - 318, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 5. 2006, čj. 3 T 147/2004 - 296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se T. W. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90, čl. 96 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Skutek spáchal tím, že dne 4. 7. 2001 dovezl na jméno L. P. osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz CL 600. V následném celním řízení jeho prostřednictvím úmyslně předložil falešnou fakturu o nákupu vozidla s uvedenou kupní hodnotou ve výši 10 400 DM s úmyslem, aby byla daň z přidané hodnoty vyměřena z této částky. K tomu však nedošlo, neboť celní rada stanovil celní hodnotu vozidla srovnávací metodou, podle §72 celního zákona, a DPH vypočetl ve výši 80 300,-- Kč, která byla následně zaplacena. Následnou verifikací o původu zboží bylo zjištěno, že faktura, kupní smlouva na vozidlo a prohlášení o původu zboží jsou falzifikáty. Ve skutečnosti bylo vozidlo zakoupeno za 169 000 DM a DPH bylo dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 4. 2003 zvýšeno o 564 512,-- Kč, přičemž celní hodnota vozidla byla nejméně 2 690 000,-- Kč a 22 % DPH tak činila celkem nejméně 591 800,-- Kč. Pokud by byla DPH vypočtena z částky 10 400 DM, činila by 39 674,-- Kč, čímž by byla způsobena škoda ve výši 552 126,-- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 19 měsíců se zkušební dobou v trvání dva a půl roku. Současně mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil trestným činem způsobenou škodu.
Stěžovatel, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, tvrdil, že obecné soudy neprovedly řádné a úplné dokazování [§2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Důkazy svědčící v jeho prospěch byly přehlíženy nebo vykládány v rozporu s interpretačními pravidly ve snaze prokázat mu vinu a nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou. Nejvyššímu soudu ČR vytkl, že odmítl jeho dovolání, přestože uplatňoval nesprávnost právního hodnocení skutku v souladu s dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, že hodnotil v jeho neprospěch skutečnost, že nevypovídal, a ačkoli tvrdil, že se nemůže zabývat skutkovými zjištěními předchozích soudů, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud a odvolací soud. Odvolací soud neshledal ústavní stížnost důvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud neshledal ústavní stížnost důvodnou. Stěžovatel napadl sice nesprávnost právního posouzení skutku v obecné rovině problematiky úmyslu a vzniku škody, ale svou námitku založil na svém vlastním průběhu skutkového děje, resp. na popření skutku zjištěného obecnými soudy, čemuž odpovídal i alternativní závěrečný dovolací návrh na zproštění obžaloby podle §226 písm. c) TrŘ, tj. že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný (stěžovatel), který byl uveden jako prioritní. Celé dovolání bylo založeno na pouze formální deklaraci nesprávného právního posouzení skutku, přičemž všechny uplatněné námitky měly výhradně skutkový charakter.
Právní zástupce stěžovatele se k citovaným vyjádřením obecných soudů, která mu byla doručena dne 27. 11. 2007, nevyjádřil.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu není posouzení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a přezkoumat, zda byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Ústavní princip nezávislosti obecných soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, a jak tyto důkazy hodnotit. Na obecných soudech leží úkol provést důkazy před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání, zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů; poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci v procesu rozhodování a následně v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné, opačného významu. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. sp. zn. II. ÚS 271/97).
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému i odvolacím soudem, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, a uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ). V projednávané věci je mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem, patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, lze považovat za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele jako skutečného pachatele. Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí konstruovaly obecné soudy skutková zjištění a právní závěr o spáchání trestného činu stěžovatelem, neboť tyto skutečnosti byly sumarizovány v rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího a opětovně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, směřujícími do procesu dokazování, kdy je obecným soudům (bez bližší konkretizace) vytýkáno, že neprovedly obhajobou navržené důkazy, je nutno opětovně připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 TrŘ, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Není nutné navržený důkaz provést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jak tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). Tyto zásady se vztahují k soudnímu procesu jako takovému, tzn. zda soudní řízení bylo spravedlivé jako celek, neboť ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Konečně ani čl. 6 Úmluvy nestanoví žádná pravidla, týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je toto právě úlohou vnitrostátního práva a soudů. Ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Tabardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Této povinnosti obecné soudy dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč bylo stěžovatelem navrhované doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví a výslech celníka z Folmavy posouzeno jako nadbytečné (srov. str. 13 rozsudku a str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Podstatou námitek stěžovatele proti rozhodnutí o dovolání je nesouhlas se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem. Stěžovatel se fakticky domáhal toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a aplikaci ustanovení §265i odst. 1 písm. b) TrŘ a přijal pro stěžovatele příznivější závěr. V projednávané věci nelze Nejvyššímu soudu vytýkat jakékoli ústavně právní pochybení. V souladu s judikaturu Ústavního soudu se zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání a po přezkoumání věci dospěl k odůvodněnému závěru, že jeho dovolání směřovalo výlučně do skutkových zjištění obou soudů. Stěžovatel se tak domáhal, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, aniž by byl zjištěn stěžovatelem tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a použitou právní kvalifikací, tzn. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, z toho učiněných skutkových zjištění a následným právním posouzením skutku, umožňujícím a odůvodňujícím zásah Nejvyššího soudu, a tím se ocitl mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, I. ÚS 180/03). K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, nebyl za těchto okolností Nejvyšší soud povolán. Skutečnost, že Nejvyšší soud posoudil danost dovolacích důvodů jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího posuzovat jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 90 a čl. 96 Ústavy. Citované články, stejně jako čl. 95 Ústavy, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní moci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR. Ve vztahu k čl. 1 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení, vymezující rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu