ECLI:CZ:US:2008:1.US.2497.07.1
sp. zn. I. ÚS 2497/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti prof. JUDr. L. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na zámecké 7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, č. j. 27 Rto 4/2007-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen "OS") rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 7 Nt 207/97, v trestní věci odsouzené L. P., o zrušení trestu uloženého rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 1948, sp. zn. LS 168/48, tak, že podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."), podle §4 a §9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), se návrh na zrušení trestu, uloženého odsouzené L. P., citovaným rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Olomouci zamítá, neboť na navrhovanou věc se uvedené zákony nevztahují.
OS v odůvodnění uvedl, že návrh na zrušení uvedeného rozsudku podal syn zemřelé L. P. (dále jen stěžovatel"), který se domnívá, že se na její odsouzení vztahuje zákon č. 119/1990 Sb. a zákon č. 198/1993 Sb. OS poukázal na to, že podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. se tento zákon vztahuje na pravomocná odsouzení, k nímž došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945, přičemž zákon vyjmenovává zákony, na které se vztahuje (a mezi těmito neuvádí dekrety prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1945, č. 16, ze dne 4. 2. 1947, č. 9. a ze dne 25. 3. 1948, č. 33, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů ve znění zákona ze dne 24. 1. 1946, č. 22/1946 Sb.). OS dále konstatoval, že návrh podle §6 odst. 1 podle zákona č. 119/1990 Sb. lze podat nejpozději do dvou let od jeho účinnosti, tj. do 1. 7. 1992. Vzhledem k tomu, že k trestné činnosti došlo dne 14. 10. 1940, tedy v době, kterou tento zákon nezahrnuje, nemůže se zákon č. 119/1990 Sb. na toto odsouzení vztahovat. (Poznámka: Trestné činnosti se L. P. dopustila tím, že v době zvýšeného ohrožení republiky v zájmu nepřítele, tj. Německa, a využívajíc situace přivoděné nepřátelskou okupací, udala uvedeného dne bývalého advokáta Dr. A. T. u bývalého německého vládního komisaře v Olomouci Dr. F. C. pro "skutečnou" činnost, totiž pro požadování neúměrného palmáre za intervence u německých úřadů ve prospěch jejího uvězněného manžela Dr. L. P., přičemž toto udání mělo za následek ztrátu svobody československého občana Dr. A. T..) Navíc dekrety, na základě nichž byla L. P. odsouzena, nejsou uvedeny v právních předpisech, na které se zákon č. 119/1990 Sb. vztahuje. Podle OS nelze přehlédnout ani skutečnost, že návrh na zrušení rozsudku podle tohoto zákona byl podán až dne 29. 5. 1997, tedy téměř pět let po uplynutí přípustné lhůty, a že tedy došlo k prekluzi. OS tedy dospěl k závěru, že zákon č. 119/1990 Sb. se na souzenou věc nevztahuje.
OS - pokud jde o zákon č. 198/1993 Sb. - uvedl, že ten v §6 stanoví, že soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky; pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., kde jsou vyjmenovány zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky, neuvedené v §2 citovaného zákona, spáchané po 5. 5. 1945. Podle OS lze analogicky dovodit, že i tento zákon "dovozuje", že ke skutkům došlo až po 5. 5. 1945, a z tohoto pohledu by se na jednání odsouzené, k němuž došlo dne 14. 10. 1940, nevztahoval. OS uvedl, že k zahájení trestního stíhání odsouzené došlo ještě před Únorem 1948, a v této době byly prováděny i úkony trestního řízení. Je sice pravdou, že obžaloba byla podána až dne 8. 9. 1948 a následně proběhlo hlavní líčení bez účasti odsouzené, ale táž v mezidobí opustila republiku a připravila se tím sama o možnost se u soudu hájit. OS dospěl k závěru, že ani zákon č. 198/1993 Sb. se na skutek nevztahuje; jednání odsouzené nesměřovalo proti komunistickému režimu, neboť k němu došlo v roce 1940, a nelze ani konstatovat, že by bylo uměle vytvořeno komunisty, neboť k zahájení trestního stíhání došlo ještě před Únorem 1948. OS navíc uvedl, že "celé řízení bylo vedeno Mimořádným lidovým soudem v Olomouci, tedy orgánem, který byl z důvodů daných situací a dobou jeho vzniku, natolik výjimečný, že dobu jeho činnosti lze považovat za období právně uzavřené, nepodléhající kritériím později platného práva, které nezná ani instituty zločinu proti státu v dekretech prezidenta republiky uvedených ani procesní instituty vedoucí k jejich objasnění a potrestání".
Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS") usnesením ze dne 6. 8. 2007, č. j. 27 Rto 4/2007-49, stížnost stěžovatele proti usnesení OS ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 7 Nt 207/97, zamítl.
KS v prvé řadě odkázal na odůvodnění usnesení OS (s jehož závěry se ztotožňuje), a to jak vzhledem k neexistenci zákonných podmínek §4 zákona č. 119/1990 Sb., tak i vzhledem k neexistenci podmínek §6 zákona č. 198/1993 Sb. pro vyhovění podanému návrhu. KS poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 116/99, ve kterém Ústavní soud podrobně a pregnantně poukázal na nutnost diferenciace přinejmenším dvou skupin trestních věcí, které nespadají pod zákon č. 119/1990 Sb. Prvou z nich představují případy, které nespadají ani pod zákon č. 119/1990 Sb. (např. z důvodů jejich vybočení z doby rozhodné), ani pod zákon č. 198/1993 Sb., neboť nešlo o jednání směřující k ochraně základních lidských práv ve smyslu §6 tohoto zákona. Druhou skupinu představují ty případy, které rovněž nenáleží do věcné působnosti zákona č. 119/1990 Sb., ovšem na rozdíl od skupiny prvé, spadají pod ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., a to díky své povaze definované v tomto ustanovení (jednání směřující k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky). Zákon č. 198/1993 Sb. uvedenou negativní podmínkou (in §6) působí ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. podpůrně, rozšiřuje možnosti rehabilitace a následně je logické, že rozhodné období , o něž se oba zákony tak či onak opírají, nemůže být totožné. KS konstatoval, že to však neznamená, že zákon č. 198/1993 Sb. je možné na souzenou věc vztáhnout automaticky, jak namítá stěžovatel. KS poukázal na to, že z §6 zákona č. 198/1993 Sb. plyne, že soud na návrh zruší či zmírní trest, uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/190 Sb., prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Znamená to, že přezkoumávání výroku o vině v rámci tohoto řízení nepřísluší a není k němu oprávněn. "Při zkoumání toho, zda jsou dány podmínky zrušení či zmírnění takto uloženého trestu, je pak rozhodné právě a toliko zjištění, zda jednání odsouzené směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky." KS konstatoval, že v souzené věci žádný z těchto předpokladů splněn nebyl.
KS dále poukázal na to, že nelze nevidět (a to již navíc oproti argumentům vzneseným OS), že dle výroku o vině citovaného rozsudku mimořádného lidového soudu (který, jak již zdůrazněno, soud nyní přezkoumávat nemůže) měla L. P. své udání na Dr. A. T. učinit u tehdejšího německého vládního komisaře v Olomouci Dr. F. C., vysokého německého úředníka okupační správy, a to v době okupace republiky, kdy veškerá osobní, politická a jiná práva zejména českých občanů byla okupační mocí výrazně omezena, resp. potlačena. Musela si být vědoma následků, které za této situace reálně Dr. T. hrozily, jestliže se jednalo o dobu, kdy jakékoliv porušení zákonů i předpisů okupační správy bylo tvrdě trestáno. Dr. C. také ihned po jejím udání toto oznámil gestapu, Dr. T. byl zatčen a vězněn až do konce války. KS konstatoval, že v žádném případě nelze dovodit, že by jednání odsouzené splňovalo výše uvedená kritéria §6 zákona č. 198/1993 Sb., tj. že by směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky, a rovněž i z tohoto důvodu hodnotil rozhodnutí OS jako zákonné a správné.
Uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž podal rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Stěžovatel poukázal také na citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 116/99, kterým bylo v souzené věci zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998, č.j. 27 Rto 1/98-30. Domnívá se, že oba soudy nerespektovaly závěry tohoto nálezu, a proto sám opakuje argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti z 3. 3. 1999. Stejně tak uvedl důvody použité v rámci odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že na případ jeho matky lze vztáhnout ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., neboť její jednání směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky, přičemž na odsouzení matky se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. Stěžovatel uvedl, že odsouzení matky, resp. skutek, pro nějž byla odsouzena, se nezakládal na pravdě, odsouzení bylo vymyšleno a vykonstruováno za účelem likvidace rodiny P.; navíc ani skutková podstata údajného jednání matky nebyla naplněna.
Stěžovatel dovozuje porušení svých práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť oba soudy nesprávně posoudily jednání jeho matky a dovodily, že se příslušný skutek stal mimo rozhodné období. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a zdůrazňuje, že pokud jednání jeho matky 14. 10. 1940 nebylo a nemohlo být trestným činem, jak je dovozováno (a dle stěžovatele ani prokázáno), pak je nutno vycházet z data jejího odsouzení (25. 10. 1948), k němuž došlo v rozhodné době; byla odsouzena za netrestné jednání a došlo proto k jejímu postižení a perzekuci. Stěžovatel je toho názoru, že pokud v §6 zákona č. 198/1993 Sb. je odkaz na přiměřené použití §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., pak se toto vztahuje právě na dobu vlastního rozhodnutí, nikoliv na dobu jednání.
Stěžovatel se domnívá, že smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je umožnit osobám, které byly perzekuovány komunistickým režimem, a tedy odsouzeny, rehabilitovat se, a to bez ohledu na to, kdy záminka k takovému postupu komunistického režimu vznikla.
Stěžovatel dále usuzuje, že jednání jeho matky směřovalo minimálně k ochraně jejího práva na zachování lidské důstojnosti, cti a koneckonců i k ochraně jejího vlastnictví proti pokusu podvodně vylákat finanční prostředky.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, č. j. 27 Rto 4/2007-49, zrušil a vyslovil souhlas s postupem Ústavního soudu podle §44 odst. 2 zákona č. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a základní právo chráněné dle čl. 10 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plyne, proč stěžovatelovu návrhu nelze vyhovět. KS navíc konzistentně dovodil (v návaznosti na odůvodnění usnesení OS ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 7 Nt 207/97), a to i v souvislostech s citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 116/99, že nejsou splněny předpoklady uplatnění jak zákona č. 119/1990 Sb., tak i ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. zvláště. S přihlédnutím k argumentaci obecných soudů Ústavní soud usuzuje, že mezi jejich zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor ani postup svévolný, který by závěry citovaného nálezu nerespektoval. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Ústavní soud za této situace nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu (nejasnému a nedokládanému) tvrzení, že jednání jeho matky dne 14. 10. 1940 nebylo a nemohlo být trestným činem, jak je dovozováno (a dle stěžovatele ani prokázáno). KS ostatně zřetelně uvedl, že ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. se týká toliko rozhodování o zrušení či zmírnění trestu (a nikoliv výroku o vině); dále srozumitelně vysvětlil, že podmínky (předpoklady) pro tento postup (tj. zrušení či zmírnění trestu) nenastaly, a to nikoli z důvodu majících původ v době jejího odsouzení, ale právě v povaze jejího inkriminovaného jednání v roce 1940, kdy udala českého advokáta u tehdejšího německého vrchního komisaře. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani stěžovatelova úvaha (domněnka), jíž se pokouší jednání své matky vysvětlit a obhájit.
Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat smysl zákona č. 198/1993 Sb., který má mimo jiné umožnit rehabilitaci osobám za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Ústavní soud však - v souladu s argumentací obecných soudů - zdůrazňuje, že uvedený předpis váže možnost rehabilitace na splnění zákonných podmínek (§6). K tomu však v souzené věci nedošlo.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu