ECLI:CZ:US:2008:1.US.2582.07.1
sp. zn. I. ÚS 2582/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti Mgr. J.M., advokáta, zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, se sídlem Olomoucká 4, 796 01 Prostějov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007, č. j. 9 Cmo 168/2007-62, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, č. j. 12 Cm 150/2005-55, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a namítá jejich rozpor se základními právy zaručenými čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující:
Stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2006, č. j. 12 Cm 150/2005-21, ustanoven k ochraně zájmů žalobkyně M. Z. ve sporu o určení pravosti pohledávky proti JUDr. Jarmile Bajerové, správkyni konkursní podstaty úpadce UNIAS, v. o. s. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, č. j. 12 Cm 150/2005-55 (dále jen "usnesení krajského soudu"), bylo rozhodnuto o odměně advokáta ve výši 16.043,- Kč, ačkoliv stěžovatel nárokoval odměnu ve výši 66.094,60 Kč. Stěžovatel požadoval odměnu vypočtenou podle §7 a 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž vycházel z hodnoty 872.750,- Kč, která měla být tarifní hodnotou v době ustanovení opatrovníka. Krajský soud výše uvedenou odměnu vypočetl s odkazem na §9 odst. 3 písm. a) a §7 advokátního tarifu. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) se částka 25 000 Kč považuje za tarifní hodnotu mj. ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007, č. j. 9 Cmo 168/2007-62 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. V odvolání se stěžovatel dožadoval určení odměny na základě §8 odst. 1 advokátního tarifu. Vrchní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně a kromě jiného odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 905/2003, a související usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 30/04.
Podle názoru stěžovatele, vyloženého obsáhle v ústavní stížnosti, se napadená rozhodnutí střetávají s jeho legitimním očekáváním, že jeho majetek bude rozmnožen, které mělo existovat v době ustanovení opatrovníkem. V řízení totiž měl od samého počátku existovat předmět ocenitelný penězi, který by odůvodňoval postup podle §7 a 8 odst. 1 advokátního tarifu. K tomu stěžovatel podrobněji rozebírá smysl a vztah jednotlivých ustanovení advokátního tarifu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 144/2000 a sp. zn. II. ÚS 544/02. Dále, s odkazem na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 411/05, zdůrazňuje, že jej čeká "zdlouhavé jednání" s příslušným finančním úřadem o vrácení přeplatku daně z přidané hodnoty, kterou odvedl s ohledem na jím vypočtenou vyšší částku odměny. Dovolává se ústavně konformního výkladu advokátního tarifu.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje odůvodnění usnesení vrchního soudu po stránce jeho dostatečnosti a přesvědčivosti, neboť v něm nenalézá právně relevantní důvody rozhodnutí. Zpochybňuje postup vrchního soudu, který v odůvodnění "pro stručnost" odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 905/2003, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 30/04, které (v případě tohoto usnesení) podle názoru stěžovatele, není veřejnosti přístupné, pročež takovou argumentaci nepovažuje za korektní.
Konečně stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 712/01 a sp. zn. II. ÚS 598/2000, kterých se dovolává ve vztahu k obecnějším principům při určování odměn advokátům.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti shledal Ústavní soud její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva obecnými soudy. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo. V projednávané věci však nejde o ani jednu z uvedených situací.
Interpretace §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu je zásadně věcí právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů. Tuto myšlenku Ústavní soud vyjádřil již například v usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 341/97, slovy: "Výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo." V uvedené věci byla rovněž ve hře aplikace §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu na situace, jakými jsou např. řízení o určení pravosti pohledávky, jakožto řízení zvláštní povahy. Přestože rolí Ústavního soudu není ani případné sjednocování judikatury obecných soudů ve vztahu k aplikaci §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nutno poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá argumenty, které by podpíraly jeho přesvědčení o judikatorní ustálenosti výkladu, kterého se nyní dovolává, resp. o nahodilosti právního názoru obecnými soudy ve stěžovatelově věci zastávaného.
Naopak stěžovatelem citované závěry Ústavního soudu, aniž by byla dotčena jejich obecná platnost, na stěžovatelovu situaci nedopadají. Především k uváděným nálezům sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/01, které se zabývají rovněž aplikací §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nutno konstatovat, že se týkají jiného typu řízení. V prvním z těchto nálezů byla předmětem řízení platnost kupní smlouvy o převodu nemovitosti, v druhém z uvedených nálezů jím pak obdobně bylo určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitých a movitých věcí. Legitimnímu očekávání, jakožto integrální součásti vlastnického práva, neodpovídá v praxi žádné prosté pravidlo, že bude soudy vždy použit takový výklad zákona, který za každých okolností přinese maximální interpretovatelný majetkový přírůstek.
Ke stěžovatelem zpochybněnému použití odkazů na jiná rozhodnutí vrchním soudem je nutno uvést dvě poznámky. Předně není pravdou, že by právní názory Ústavního soudu nebyly (odborné) veřejnosti přístupné. Veškerá rozhodnutí, a to včetně usnesení, která nejsou zařazena do tištěné Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jsou přístupná v elektronické databázi na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz. Ta je vybavena i vyhledávacím formulářem pro jednoduché vyhledávání mj. podle spisové značky. Zároveň je však nutno uvést, že odkaz vrchního soudu na usnesení sp. zn. IV. ÚS 30/04 skutečně nemá žádnou argumentační hodnotu, neboť jím nebyla ústavní stížnost odmítnuta pro svou zjevnou neopodstatněnost, nýbrž pro opožděnost. Proto z něj nelze dovozovat ani pozitivní ani negativní aprobaci určitého právního názoru Ústavním soudem.
Protože nebyly shledány důvody pro vyhovění návrhu, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu