ECLI:CZ:US:2008:1.US.2597.07.1
sp. zn. I. ÚS 2597/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti H. D., zast. JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, sídlem Václavské náměstí 18, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.8.2005, č.j. 5 Cm 132/2004-48, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.4.2005, č.j. 5 Cm 132/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 1.10.2007 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení téhož soudu o ustanovení opatrovníka ve shodné věci (bez uvedení čísla jednacího tohoto usnesení). Uvedla, že v řízení u městského soudu sp.zn. 5 Cm 132/2004 se společnost Pražské vodovody a kanalizace, a.s., domáhala proti ní zaplacení ceny za dodané služby, soud I. stupně provedl šetření o jejím pobytu, avšak nedůsledně a ustanovil jí opatrovníka. Rozsudek ve věci byl proto doručován jen opatrovníkovi a o jeho existenci se stěžovatelka dozvěděla až z usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatelka též namítá (s odkazem na nález sp.zn. II. ÚS 629/04), že soud nepostupoval správně při výběru osoby opatrovníka, když ustanovil pracovnici soudu, a dospívá k závěru, že soud ustanovením opatrovníka ji vyloučil z možnosti účastnit se řízení, proto bylo porušeno její právo plynoucí z Listiny práv a svobod (správně z "Listiny základních práv a svobod", dále jen "Listina") zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a čl. 90 (pozn. zde má stěžovatelka pravděpodobně na mysli čl. 90 Ústavy ČR). Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek a usnesení o ustanovení opatrovníka zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Ze spisu městského soudu sp.zn. 5 Cm 132/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobce se vůči stěžovatelce domáhal uložení povinnosti zaplatit částku 221 716,- Kč s příslušenstvím. Městský soud vydal platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se ho nepodařilo stěžovatelce doručit do vlastních rukou. Protože po podání žaloby byla dlužná částka zaplacena, požadoval žalobce posléze úhradu již jen úroku z prodlení a nákladů řízení. Usnesením ze dne 1.4.2005, č.j. 5 Cm 132/2004-38, ustanovil městský soud stěžovatelce opatrovníka a rozsudkem ze dne 2.8.2005, č.j. 5 Cm 132/2004-48, rozhodl městský soud o stěžovatelčině povinnosti zaplatit žalobci částku 124 569,- Kč, nahradit náklady řízení, současně co do částky 221 716,- Kč řízení zastavil. Na rozsudku je vyznačeno, že nabyl právní moci dne 9.9.2005. Dne 3.10.2007 podala stěžovatelka odvolání proti usnesení, jímž jí byl ustanoven opatrovník, aniž by ho blíže specifikovala (tj. proti usnesení ze dne 1.4.2005, č.j. 5 Cm 132/2004-38), současně žádala o řádné doručení rozsudku ve věci samé a aby žalobci a soudní exekutorce bylo oznámeno, že rozsudek není pravomocný a vykonatelný. Odvolání městský soud usnesením ze dne 22.10.2007, č.j. 5 Cm 132/2004-63, odmítl jako opožděné, její další návrh zamítl a vyzval ji, aby sdělila adresu, na které skutečně bydlí, jakož i listinu, z níž bude patrno, kdy a na základě jaké skutečnosti došlo ke změně jejího příjmení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, v době posuzování přípustnosti ústavní stížnosti o něm nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně, o němž tvrdí, že dosud není pravomocný, neboť nebyl řádně doručen. Současně napadá i jemu předcházející usnesení o ustanovení opatrovníka, proti kterému též podala odvolání a odvolací řízení dosud nebylo skončeno; Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o případném zrušení takového rozhodnutí, které je předmětem přezkumu obecnými soudy. Teprve poté, kdy bude odvolací řízení ve věci ustanovení opatrovníka pravomocně skončeno, lze se zabývat podmínkami nabytí právní moci napadeného rozsudku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj