ECLI:CZ:US:2008:1.US.2671.08.1
sp. zn. I. ÚS 2671/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Reháka, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Mělník, Jiráskova 236, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2008, čj. 11 Co 327/2007 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí vydaného v exekučním řízení. Uvedl, že odvolací soud aplikoval, při určení výše nákladů exekuce, vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále "vyhláška"), bez bližšího odůvodnění, ve znění ke dni zahájení předmětného řízení. V napadeném usnesení však zároveň judikoval, že právní úprava rozhodování o nákladech exekučního řízení má procesní charakter a nové procesní právo platí ode dne nabytí účinnosti nové právní normy i pro řízení dříve zahájená. Tím, že aplikoval vyhlášku ve znění před novelou, přiznal stěžovateli pouze náhradu nákladů skutečně prokázaných, místo nákladů v paušální výši. Stěžovatel má za to, že pokud přechodná ustanovení novely vyhlášky hovoří o odměně, je třeba tuto úpravu vztáhnout i na náhradu nákladů exekuce, neboť pro ni speciální úpravu nestanovila. Odvolací soud tedy měl, při rozhodování o nákladech exekuce ve smyslu právní úpravy platné po 1. 8. 2006, tyto náklady přiznat v paušální výši. Nesprávným postupem odvolacího soudu tak došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36, práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2004, čj. 42 Nc 7073/2004 - 9, byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen stěžovatel. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2006, čj. 42 Nc 7073/2004 - 18, bylo exekuční řízení zastaveno pro nemajetnost povinné a soud přiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 7.735,-- Kč vůči oprávněné a oprávněné nárok na náhradu nákladů exekuce ve výši 7.735,-- Kč vůči povinné. K odvolání oprávněné i povinné rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 6. 2008, čj. 11 Co 327/2007 - 33, tak, že výrok soudu prvního stupně o zastavení exekuce potvrdil, výrok o nákladech exekuce změnil tak, že přiznal stěžovateli právo na jejich náhradu vůči povinné ve výši 3.750,-- Kč, připadající na odměnu exekutora, náhradu hotových výdajů nepřiznal.
III.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými sp. zn. III. ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, N. 66). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení předpisů upravujících náklady exekučního řízení a jejich náhradu. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy, jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz sp. zn. II. ÚS 259/05 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, N. 65, str. 647).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Jejím meritem je nesouhlas stěžovatele s aplikací předmětné vyhlášky odvolacím soudem, v jejím znění před novelou provedenou vyhláškou č. 291/2006 Sb. Porušení svých výše uvedených práv pak spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů exekuce v paušální výši. Stěžovatel tak pouze polemizuje s právním názorem soudu na základě toho, že zastává názor jiný. Krajský soud však své rozhodnutí náležitě zdůvodnil a své závěry o aplikaci vyhlášky v jejím znění před novelou opřel o skutečnosti dostatečně zjištěné. Stěžovatel vychází ze stejných zjištění, ale po právní stránce je posuzuje jinak. Ústavní soud však není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Jak vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky, je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tudíž oprávněn posuzovat správnost výkladu podústavního práva. K tomu jsou věcně příslušné obecné soudy, do jejichž pravomoci nemůže zasahovat, jinak by sám porušoval Ústavu. Ústavní stížnost není opravným prostředkem proti rozhodnutí obecných soudů a nemůže být takto vnímána ani tam, kde další opravný prostředek procesní pravidla neumožňují.
Pokud se týká námitky stěžovatele ohledně podřazení náhrady nákladů exekuce pod odměnu exekutora, nelze s jeho tvrzením souhlasit. Podle §87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále "exekuční řád"), je naopak odměna exekutora integrální součástí nákladů exekuce. Článek II., bod 1. této novely stanovil, že exekutorovi náleží odměna podle novelizovaného znění i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto. Pro svou retroaktivitu bylo intertemporální ustanovení čl. II., bodu I. vyhlášky č. 291/2006 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ze dne 1. 3. 2007, publikovaným pod č. 94/2007 Sb., jako protiústavní zrušeno. Ústavní soud v tomto rozhodnutí shledal, že přechodná ustanovení vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb. "porušují princip právní jistoty", když "protiústavní zásadu tvorby základu odměny exekutora bez jakýchkoliv zohlednění stavu exekučního řízení vztahují na řízení zahájená před účinností změny. Je notorietou, že právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností a retroaktivitu nepravou, spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem; vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou".
Stěžovatel byl odvolacím soudem řádně vyzván k tomu, aby účelně vynaložené náklady doložil, toho však nedbal a žádal paušálně určené náklady ve výši 3.500,-- Kč. Proto mu odvolací soud náhradu účelně vynaložených nákladů nepřiznal.
V souvislosti s otázkou, zda mohl odvolací soud aplikovat intertemporální ustanovení vyhlášky č. 291/2006 Sb. i na náhradu hotových výdajů exekutora, má Ústavní soud za to, že odhlédne-li se od protiústavního charakteru samotného ustanovení, nebyl takový postup z hlediska systematiky vyhlášky 330/2001 Sb. správný; současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že interpretace a aplikace podzákonných právních předpisů přísluší výhradně obecným soudům a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti nadbytečně zasahovat.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že výklad ustanovení upravujících náhradu nákladů exekučního řízení tak, jak ji v posuzovaném řízení provedl Krajský soud v Ústí nad Labem a podrobně rozebral v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je zcela v souladu s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Takový postup není způsobilý zasáhnout do základních práv, neboť odpovídá náhledu Ústavního soudu, jak by měl být tento předpis nejen upraven, ale i obecnými soudy vykládán.
Kromě toho se Ústavnímu soudu, vzhledem k výši částky, o kterou se stěžovatel cítí napadeným rozhodnutím zkrácen, jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. obdobný přístup v usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 43).
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu