ECLI:CZ:US:2008:1.US.2678.07.1
sp. zn. I. ÚS 2678/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Praha 6, Liborova 14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007, čj. 9 Cmo 230/2007 - 58, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, čj. 47 Cm 81/2006 - 47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů pro nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že obecné soudy použily pro stanovení výše náhrady nákladů řízení poměr mezi žalobním návrhem stěžovatele a konečným výrokem rozsudku. Rozhodly, že stěžovatel měl, v důsledku částečného zpětvzetí žaloby, ve věci úspěch jen částečný; proto mu přiznaly náhradu nákladů řízení jen ve výši 66% (resp. po opravě provedené rozhodnutím Vrchního soudu v Praze 66,78%). Toto částečné zpětvzetí žaloby stěžovatelem bylo zapříčiněno chováním společnosti KTP Quantum, a. s., která byla v prodlení s ověřením jeho nároku. Stěžovatel tedy neznal jeho skutečnou výši, proto uplatnil svůj nárok ve výši udané správcem konkursní podstaty, jako procesním nástupcem zmíněné společnosti v úpadku, která se později ukázala jako nesprávná. Stěžovatel má za to, že procesní zavinění za uplatnění nesprávné částky nese KTP Quantum, a. s. Doplnil, že soudy při svém rozhodování opomněly i kritérium §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), neboť výše plnění zde závisela na uvážení soudu, v tomto případě Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel dále argumentoval tím, že obecné soudy nepřihlédly k dalším okolnostem, jako je otázka, co je skutečně předmětem sporu a dále k tomu, že KTP Quantum, a. s., je právnickou osobou, zřízenou k zajištění garancí státu vůči zákazníkům obchodníků s cennými papíry, tedy ke splnění restituční funkce státu. Navíc, předmětem sporu nebyla otázka výše nároku, ale sama jeho existence. Stěžovatel měl ve věci úspěch plný a náleží mu tedy plná náhrada nákladů řízení. Napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, a právo na ochranu majetku podle č. 11 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zákazníkem obchodníka s cennými papíry, společnosti KTP Quantum, a. s., na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatel uplatnil nárok na vyplacení náhrady za nevydaný zákaznický majetek ve stanovené lhůtě u žalovaného Garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Výši nároku převzal z dokumentu, za tím účelem vystaveného správcem konkursní podstaty. Stěžovatel vedl již dříve spor o rozsah zákaznického majetku. V pilotním rozhodnutí Městského soudu v Praze v podobné věci ze dne 31. 12. 2004, čj. 47 Cm 19/2004 - 120, které bylo následně potvrzeno soudem odvolacím i dovolacím, bylo judikováno, že součástí zákaznického majetku nejsou částky připadající na smluvní pokuty a dále rozdíl mezi nominální hodnotou akcií Medeia Bohemia, a. s., které na účtu stěžovatele SKP vykázal a částkou, kterou skutečně na nákup těchto akcií čerpal. Jelikož KTP Quantum, a. s., nesplnila svoji povinnost ověřit nárok stěžovatele, ani nezahájila výplatu tohoto nároku ve stanovené lhůtě, ač tuto výplatu stěžovatel několikrát urgoval, podal stěžovatel žalobu na vyplacení částky 370.777,10 Kč, což je 90% z částky uvedené správcem konkursní podstaty jako hodnoty jeho zákaznického majetku (411.974,60 Kč). Podle zákona č. 362/2000 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o cenných papírech"), je totiž náhrada omezena na 90% nevydaného zákaznického majetku, nejvíce na 400.000,-- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že část stěžovatelem určené částky pod zákonnou garanci nespadá. Jednalo se jmenovitě o částku 61.633,60 Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokuty už připsané na účet stěžovatele, které nejsou součástí zákaznického majetku, a dále o částku 142.875,-- Kč s příslušenstvím, kterou KTP Quantum, a. s., stěžovateli již zaplatila. V této části vzal stěžovatel žalobu zpět a řízení bylo poté usnesením ze dne 13. 4. 2007, čj. 47 Cm 81/2006 - 42, zastaveno. Soud prvního stupně poté žalobě, včetně požadovaného příslušenství, vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 2 OSŘ vyjádřením úspěchu ve věci matematickým poměrem mezi žalobním návrhem a výrokem rozsudku.
K odvolání stěžovatele, týkajícímu se pouze výroku o nákladech řízení, rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadený rozsudek potvrdil. Opravil početní chybu ve výroku o nákladech řízení, princip úspěchu ve sporu však zachoval. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
III.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není ani soudem nadřízeným soudům obecným, a nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. To platí i pokud jde o výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných v rovině podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Stěžovatel tvrdí, že meritem věci v daném řízení byla samotná existence nároku a z toho vyvozuje svůj plný úspěch ve věci. V ústavní stížnosti opakuje námitky, které uváděl již v odvolání a se kterými se odvolací soud dostatečně vypořádal. Navíc stěžovatel ve své argumentaci neuvádí nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Svým návrhem tedy Ústavní soud staví do role další přezkumné instance v soustavě obecných soudů, která mu, jak již bylo výše zmíněno, nepřísluší. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné vybočení z pravidel spravedlivého procesu a konstatuje, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.
Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené, v dané věci nenašel žádný důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Neshledal ani případ svévolné aplikace podústavního práva obecnými soudy, jak dovozuje stěžovatel, protože tyto soudy postupovaly věcně správně a v intencích zákona. Nutno připomenout, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob chráněných právními předpisy, a v této souvislosti odkazuje i na svá rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 10/98 a sp. zn. II. ÚS 130/98, v nichž přijal závěr, že samotný spor, týkající se nákladů řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu