ECLI:CZ:US:2008:1.US.2685.08.1
sp. zn. I. ÚS 2685/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. N. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 786/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 6 To 28/2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2007, čj. 8 T 51/2006 - 484, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností G. N. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil, ve výroku o náhradě škody, rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání dva a půl roku. Při nezměněném výroku o vině a trestu odvolací soud stanovil stěžovateli povinnost nahradit poškozené společnosti Factoring KB, a. s., (dále jen "poškozená") způsobenou škodu ve výši 1.610.206,75 Kč.
Označeného trestného činu se stěžovatel dopustil jako jednatel společnosti CARDI spol. s r. o., kde předstíral, že částky pohledávek, postoupených factoringové společnosti prostřednictvím faktur a dodacích listů, jsou vyšší, než odpovídalo skutečnému rozsahu zboží dodaného odběratelům specifikovaným ve výroku rozsudku. Získal tak od factoringové společnosti peněžní prostředky, které neodpovídaly rozsahu zboží ve skutečnosti dodaného. Tím zneužil factoringovou smlouvu a ke škodě factoringové společnosti, kterou uvedl v omyl o rozsahu dodávaného zboží a vylákal od ní nadsazené platby, obohatil společnost, v níž byl jednatelem.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a jejich závěry o zjištěném skutkovém stavu jsou, podle něj, ve zcela zřejmém rozporu s provedeným dokazováním. Celou věc označil za kriminalizaci obchodního jednání v důsledku nerespektování zásady subsidiární role trestní represe (ultima ratio). Odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 uvedl, že obecné soudy měly v tomto případě aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch ("in dubio pro reo") z důvodu vzájemně si odporujících důkazů.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily s tvrzením, že provedené důkazy nebyly dostatečným podkladem pro jeho odsouzení.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a jeho úlohou není "přehodnocovat" hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy, neboť to je věcí těchto soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Proto ani ústavní stížnosti, jež je z faktického hlediska založena na námitce, jako je tomu v dané věci, že obecné soudy hodnotily důkazy "nesprávně", tedy nikoliv podle představ stěžovatele, nelze přiznat žádnou opodstatněnost.
Stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy a v opravných prostředcích. Ústavní soud, veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, nevidí z ústavního hlediska důvod pro to, aby se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy. V opačném případě by pak ze strany Ústavního soudu šlo toliko o přehodnocování důkazů, což Ústavnímu soudu, jak již bylo uvedeno, nepřísluší.
V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru, provádění a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu), aniž by byl zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a došlo k opomenutí nějakých důkazů.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, jaké všechny důkazy byly provedeny. Soud prvního stupně přehledně a srozumitelně uvedl, které důkazy svědčí o vině stěžovatele, proč neuvěřil výpovědi stěžovatele a proč považoval výpověď svědkyně T. M. za účelovou. Odvolací soud se námitkami stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu. Při hodnocení důkazů postupoval v souladu s procesními předpisy a v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivým a logickým způsobem rozvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a posuzování právní kvalifikace stěžovatelova jednání. Závěry soudů obou stupňů o vině stěžovatele ještě blíže rozvedl a konkretizoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o podaném dovolání.
Podle Ústavního soudu obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny a nejsou v žádném nesouladu se skutkovými zjištěními. Je třeba také uvést, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost posuzování protikladných výpovědí a své úvahy řádně odůvodnily, aniž by jakékoli důkazy opomněly.
V dané věci souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl výlučně jen k jedinému závěru o vině stěžovatele, tzn. že nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly, když na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že v rozporu s pojetím trestního práva jako prostředku "ultima ratio" jde o kriminalizaci obchodního jednání. Ze skutkových zjištění je zcela nezpochybnitelně zjištěno, že stěžovatel se svým jednáním pohyboval již mimo rámec běžných obchodních vztahů a splnil všechny předpoklady vzniku trestně právní odpovědnosti. V tomto směru lze poukázat na závěr Nejvyššího soudu, který se při jednání o dovolání touto námitkou rovněž zabýval a konstatoval, že: "Obviněný svým jednáním výrazně překročil rámec pouhého obchodně právního vztahu, neboť záměrným nadsazením rozsahu uskutečněných dodávek vylákal od factoringové společnosti plnění bez toho, že by sám poskytl svým odběratelům ekvivalentní protiplnění. Jednání obviněného tím nabylo rysů kriminálního činu, takže nejde o nesplnění závazku z obchodně právního vztahu, nýbrž o škodu způsobenou trestným činem. Obviněný k tomu zneužil factoringu, zejména té jeho stránky, která spočívá v tom, že závazek plnit factoringové společnosti měli jeho odběratelé."
S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, nedošlo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu