ECLI:CZ:US:2008:1.US.2741.08.1
sp. zn. I. ÚS 2741/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 9. 2008, čj. 40 Co 882/2008 - 45, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2008, čj. 51 Nc 5431/2007 - 31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v exekučním řízení.
Tvrdí, že plnění povinného bylo dlužným nájemným za garáž, a nikoliv plněním na základě exekučního příkazu, jak nesprávně dovodily obecné soudy. Povinný provedenou platbu nijak neidentifikoval a pokud byl povinen ji provést nabytím právní moci rozsudku dne 23. 5. 2007, musela být úhrada ze dne 10. 4. 2007 úhradou něčeho jiného. Soudy obou stupňů neprokázaly, že by povinní nebyli stěžovateli dlužni za nájemné za užívání garáže, naopak prokázaly, že povinní dluží neuhrazené nájemné za období od 1. dubna 2005 až 31. března 2006, za které bylo požadováno 1.000,-- měsíčně, přičemž zaplacená částka ve výši 1.045,-- Kč byla na tento dluh započtena. Došlo tak k porušení práva na ochranu práv stěžovatele podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Dále došlo k porušení čl. 1, čl. 13 a čl. 14 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že k návrhu stěžovatele nařídil Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 6. 2007, čj. 51 Nc 5431/2007 - 6, podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 4. 2007, čj. 12 Co 119/2007 - 99, exekuci pro vymožení částky 1.045,50 Kč a nákladů exekuce. Podáním, doručeným soudu dne 30. 8. 2007, doplněným dne 30. 10. 2007, navrhl povinný zastavení exekuce s tím, že dlužnou částku již stěžovateli zaplatil dne 10. 4. 2007, tedy před podáním návrhu na nařízení exekuce. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 5. 2008, čj. 51 Nc 5431/2007 - 31, exekuci zastavil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 26. 9. 2008, čj. 40 Co 882/2008 - 45, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy posoudily částku zaplacenou povinným jako plnění na základě vydaného exekučního příkazu. Stěžovatel nekonkretizuje, v čem spatřuje ústavněprávní rozměr tohoto sporu a nepřípustně očekává, že ho Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, což - jak již bylo vysloveno výše - mu nepřísluší.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se navrhovatel dovolává, Ústavním soudem zjištěn nebyl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a následně potvrdil poté, co shledal, že Okresní soud v Ostravě nepochybil, pokud exekuci k návrhu povinného podle §268 odst. 1 písm. g) OSŘ zastavil. Obecné soudy vzaly, při posouzení účelu provedené platby, v úvahu jak shodnost částky, tak i jasnou časovou posloupnost, ze které vyplývá, i bez identifikace účelu platby povinným, její určení. Soudy obou stupňů přitom svá rozhodnutí dostatečně a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Z provedeného dokazování navíc nevyplynulo, že by povinný dlužil stěžovateli i za užívání garáže a stěžovatel toto tvrzení u soudu prvního stupně, ani u soudu odvolacího, ničím nepodložil. Totožné námitky stěžovatele byly předmětem jeho odvolání, přičemž Ústavní soud shledal, že se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal, takže na ně lze v dalším jen odkázat. Navíc vzhledem k hodnotě plnění lze ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně bagatelní.
Závěrem Ústavní soud dodává, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu - jestliže obecné soudy respektují kautely, dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.).
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu