ECLI:CZ:US:2008:1.US.2779.07.1
sp. zn. I. ÚS 2779/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem, se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 7 T 8/2006, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 10 To 24/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1026/2007, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 7 T 8/2006 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 10 To 24/2007 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), shledán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1026/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu se spoluodsouzeným V. V. nutili poškozenou O. G. pohrůžkami, že ji zbijí a zabijí, pořežou obličej, polijí kyselinou, odvezou do lesa a přiváží tam ke stromu a že bude ublíženo její matce a dále fyzickým násilím, údery do hlavy, proti její vůli k různým činnostem, k tomu, aby jim odevzdávala peníze, které vydělala, a omezovali ji v pohybu na území republiky. Později ji odvezli do nočního podniku, kde musela pracovat jako prostitutka. Stěžovatel sám poškozenou pohrůžkou násilí donutil nejméně ve třech případech k pohlavním stykům a posléze ji znásilnil s již zmiňovaným spoluodsouzeným V. V. společně. V důsledku jejich jednání došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy závažné intenzity, která je vážnou dlouhodobou poruchou zdraví s nejistou prognózou vyléčení.
Pochybení stěžovatel shledává především v provedení výslechu poškozené O. G. jako neodkladného a neopakovatelného úkonu. Její výslech za přítomnosti soudce byl proveden dne 18. 8. 2005 a teprve na jeho základě došlo ke stěžovatelovu zadržení dne 24. 8. 2005. Pokud policii byly známy skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, měla tak učinit a poškozenou vyslechnout až za účasti obhájců procesně správným způsobem. Podmínky pro čtení její výpovědi u hlavního líčení dle jeho přesvědčení nebyly naplněny.
Dále stěžovatel zpochybňuje skutková zjištěné obecných soudů. Má za to, že důkazy, na základě kterých byl odsouzen, si odporují. Existuje řada rozporů mezi tvrzeními poškozené a důkazy dalšími. Nadto zvláště namítá, že posttraumatická stresová porucha je ve znaleckém posudku spojena se skutkem pod bodem IV. rozsudku krajského soudu (poslední znásilnění poškozené, které stěžovatel provedl s V. V. současně - pozn. ÚS), zatímco krajský soud její rozvoj spojuje i se skutky pod body I. (pokračující trestný čin vydírání) a II. (ostatní znásilnění, vykonaná stěžovatelem samotným). Nebylo prokázáno, že i tyto skutky měly vliv na rozvoj posttraumatické poruchy a nebyly tedy naplněny podmínky pro přísnější právní kvalifikaci.
Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 téhož právního předpisu a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud a vrchní soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozsudků.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové uvedlo, že poškozená O. G. byla ve věci vyslechnuta postupem dle §158a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") za přítomnosti soudce, neboť hrozilo nebezpečí, že pozdější výslech poškozené nebude možný, a to jak s ohledem na možnost vycestování poškozené z České republiky, tak s ohledem na její zdravotní stav. Po zahájení trestního stíhání se výslech poškozené nepodařilo uskutečnit, neboť poškozená z důvodů psychických problémů nebyla schopna veškerá svá tvrzení zopakovat, nicméně potvrdila, že obvinění ji prodali do bordelu a musela jim odevzdávat vydělané peníze. Následně poškozená území České republiky opustila, neboť jí skončilo vízum. Nelze posoudit jako procesní pochybení, pokud soud prvního stupně výpověď poškozené učiněnou dle §158a trestního řádu v souladu s §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu přečetl. Je mu známa rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož obecným pravidlem je, že obviněnému musí být alespoň jedenkrát v průběhu řízení dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stádiu. Podle citovaného soudu dále výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být klíčovým důkazem viny; výrok soudu o vině obviněného nemůže být založen výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi osoby, kterou obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost vyslýchat ani v přípravném řízení ani v hlavním líčení. V předmětné trestní věci se orgány přípravného řízení pokusily o výslech poškozené O. G. po zahájení trestního stíhání, tato však vzhledem k vážným duševním problémům jako následku trestné činnosti nebyla schopna veškeré skutkové okolnosti opětovně popsat. Kromě výpovědi poškozené O. G. však existovala řada výpovědí nepřímých svědků, kteří potvrzovali, že k vydírajícímu a násilnému sexuálně motivovanému jednání vůči poškozené ze strany obviněného J. R. (ale i spoluobviněného V. V.) skutečně docházelo. Jde zejména o výpovědi svědků O. H., E. H., J. H., D. H., D. H. a R. A., kteří potvrdili pobyt poškozené v rodinně H. i manipulující jednání obviněného s poškozenou, které obviněný uplatňoval mimo jiné i vůči O. H. Ze zajištěných listinných dokladů dále vyplývá, že v jednom případě byla poškozená přistižena při krádeži v obchodním domě Hypernova Pardubice, přičemž přítomni byli obvinění, respektive rodina obviněného R., což je v souladu s výpovědí poškozené. Výpověď poškozené v tom směru, že obviněným musela odevzdávat podstatnou část svého výdělku, nepřímo potvrdili svědci z nočního klubu Zámeček v Hoříněvsi E. D., B. H. a J. H. Tito svědci dále potvrdili, že poškozená v klubu Zámeček pracovala a vydělané peníze pravidelně vozila neznámým mužům do Hradce Králové, zřejmě Ukrajincům. Svědek B. H. a svědkyně E. D. potvrdili, že poškozená byla do klubu Zámeček v Hoříněvsi prodána. Svědek B. H. v přípravném řízení uvedl, že obžalovaní požadovali za poškozenou částku 10.000 Kč, kdy jim však vyplatil pouze částku 5.000 Kč. Poskytování erotických služeb poškozenou za úplatu přes negativní vyjádření samotné poškozené bylo prokázáno výpovědí svědkyň E. D. a S. L., které jednoznačně potvrdily, že poškozená pracovala v nočním klubu jako společnice, což předpokládalo, že odcházela s hosty na pokoj a zde jim podle jejich přání a pokynů poskytovala sexuální služby za úplatu. Znásilnění poškozené v hotelovém domě Academic v Hradci Králové kromě osob v klubu Zámeček v Hoříněvsi, které poškozenou po návratu z Hradce Králové viděly a popsaly její stav, nepřímo prokázaly svou výpovědí svědkyně J. P., recepční z hotelového domu Academie, a A. V., která byla ubytovaná v sousedství pokoje obviněných a poškozené. Obě svědkyně popsaly i stav poškozené při odchodu z hotelového domu. Výpověď poškozené O. G. byla rovněž potvrzena závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a znalkyní zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchou jako důsledku dlouhodobého vydírajícího a násilného sexuálně motivovaného jednání obviněných.
Pokud jde o námitky vůči způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §241 odst. 1, 3 písm. a) a §235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona, Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které považuje za vyčerpávající. Závěry znaleckého posudku o duševním stavu poškozené O. G. bylo jednoznačně prokázáno, že porucha duševního zdraví poškozené nebyla důsledkem jediné traumatizující události, t. j. útoku ze dne 17. 8. 2005, ale více traumatizujících událostí a dlouhodobého vlivu agresivního jednání obviněných, jehož součástí byly i předchozí útoky, které měly povahu pokračujícího vydírání a znásilnění obviněným J. R. v květnu roku 2005.
Jelikož Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové neshledává ústavní stížnost obviněného J. R. důvodnou, s odkazem na výše uvedené skutečnosti navrhuje, aby byla podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Nejvyšší soud uvedl, že v odůvodnění svého usnesení již vyložil, že příčinná souvislost mezi uvedeným následkem a jednáním obviněného byla i v případě ostatních útoků (body I. a II. výroku o vině) a že námitky obviněného vycházejí z nesprávné, respektive zkreslené interpretace znaleckého posudku o zdravotním stavu poškozené. Zároveň Nejvyšší soud vysvětlil, že znalecký posudek jasně ukazuje na to, že těžká újma na zdraví byla u poškozené následkem všech útoků uvedených v bodech I., II. a IV. výroku o vině. Na příslušnou část odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.
Námitky proti postupu soudů při provádění důkazu výslechem poškozené nebyly dovolacím důvodem. Krajský soud (viz odůvodnění jeho rozsudku na str. 13 - 16) i vrchní soud (viz odůvodnění jeho rozsudku na str. 6 - 7) se touto otázkou obšírně zabývaly a došly v otázce použitelnosti protokolu o výslechu poškozené svědkyně, provedeného před zahájením trestního stíhání, k závěrům, které jsou z hlediska ústavních garancí spravedlivého procesu akceptovatelné, zvláště pak, když pokus o opakování výslechu po zahájení trestního stíhání potvrdil, že výslech před zahájením trestního stíhání byl i skutečně neodkladný. Navíc obsah svědecké výpovědi poškozené, učiněné před zahájením trestního stíhání za podmínek neodkladností tohoto úkonu, byl v podstatě potvrzen, byť nepřímo, převážnou většinou ostatních důkazů, pokud měly povahu výpovědí svědků, kteří s poškozenou a obviněnými přišli do styku.
Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo porušeno žádné ze základních ústavně garantovaných práv obviněného. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, resp. odmítnuta.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli. Ten možno repliky využil, jejím obsahem je však pouze argumentace, kterou již uplatnil v ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud, po prostudování předmětného spisu sp. zn. 7 T 8/2006 (dále jen "spis") a po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o spojitost posttraumatické stresové poruchy diagnostikované u poškozené s jednotlivými skutky, lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se touto námitkou podrobně zabýval, kdy mimo jiné konstatoval následující: "Ve znaleckém posudku bylo zdůrazněno, že "porucha se jednoznačně u poškozené rozvinula, charakteristicky po určité latenci, jako následek traumatizujících událostí, zejména prožitého znásilnění", a dále, že "intenzitu obtíží prohlubuje i relativně dlouhá doba, po kterou byla poškozená agresivním manipulacím ze strany obviněných vystavena". Skutečný obsah znaleckého posudku tedy vyznívá tak, že porucha duševního zdraví poškozené nebyla důsledkem jediné traumatizující události, tj. posledního útoku spočívajícího ve znásilnění dne 17. 8. 2005, ale více traumatizujících událostí (viz plurál v dikci znaleckého posudku) a dlouhodobého vlivu agresivního jednání obviněných, jehož součástí byly i předchozí útoky, které měly povahu pokračujícího vydírání a znásilnění obviněným J. R. v květnu 2005."
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Je pravdou, že v projednávané věci byla důležitým usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, nalézací soud však velmi podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení tohoto důkazu řídil, a to zejména v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, konkrétně výpověďmi učiněnými svědky k pobytu poškozené v rodině O. H. (5 svědků), ohledně zaměstnání poškozené v restauraci Atlanta (4 svědci), k okolnostem ubytování poškozené v Hradci Králové (5 svědků), k zaměstnání a působení poškozené v klubu Zámeček v Hoříněvsi (5 svědků), k bodu obžaloby týkajícímu se znásilnění poškozené (2 svědkyně), výpověďmi osob z nejbližšího okolí poškozené (5 dalších svědků), i výpověďmi svědků, které byly učiněny v přípravném řízení a které byly se souhlasem obžalovaných u hlavního líčení přečteny (20 svědků), jakož i vypracovanými znaleckými posudky znalců z odvětví psychiatrie (znalecký posudek ohledně poškozené), z odvětví psychiatrie, sexuologie, klinické psychologie, oboru soudního lékařství - toxilogie a z odvětví soudního lékařství (oba obžalovaní) a znaleckým posudkem na DNA. Soud prvního stupně měl rovněž pro své rozhodování k dispozici listinné důkazy, jež jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku na str. 27 a 28, obsah trestních spisů Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 136/2000, a Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 6/2005, o odsouzení obžalovaných a videokazety, na kterých je zachycen výslech poškozené před policejním orgánem a videokazetu, kterou vydal obhájce stěžovatele se záznamem návštěvy poškozené v Orlickém Podhůří-Rvišti. Soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč považuje obhajobu obžalovaných za vyvrácenou a postrádající logiku (zejména viz porovnání výpovědi obžalovaných a poškozené na str. 29 až 31 odůvodnění jeho rozsudku).
Z trestního spisu se podává, že dne 18. srpna 2005 byl proveden Policií České republiky (dále jen "policie") výslech poškozené (č. l. 567 - 578), za přítomnosti soudce. Dne 5. září 2005 byla poškozená opětovně vyslýchána (č. l. 579 až 581) za přítomnosti JUDr. Jana Fifky (tehdejšího zástupce stěžovatele). Při tomto výslechu poškozená uvedla: "Dnešního dne jsem se dostavila na zdejší součást SKPV, protože jsem měla problémy, protože mě prodali do bordelu a těmto lidem jsem byla povinna odevzdávat, nebo vyplácet peníze, které jsem vydělala". Výslech započal v 10:10 hod. Poškozená se v 10:20 hod. rozplakala, protokol byl přerušen z důvodu její indispozice, ve výslechu bylo pokračováno v 10:50 hod. Na dotaz, proč se rozplakala a chtěla přestávku, poškozená uvedla: "Myslela jsem si, že nebudu plakat. Nevím jak se to stalo. Chci uvést, že odkazuji na svoji původní výpověď". Na dotaz, proč chce na svoji výpověď odkazovat uvedla: "Je to pro mne velmi těžké znova všechno opakovat. Nechci si to znovu připomínat, je to pro mě nepříjemný zážitek a myslela jsem si, že už o tom nebudu muset znovu mluvit". Na otázku policejního komisaře, zda je schopna ve výslechu pokračovat, poškozená uvedla: "Myslím si, že nejsem schopna pokračovat ve výslechu". Výslech poškozené byl poté přerušen v 11:00 hod. z důvodu vyšetření psychiatrem. Dne 10. září 2005 zpracovala MUDr. J. V., znalkyně z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, znalecký posudek, přičemž na č. l. 266 pod body 6 až 8 konstatovala: "Vlivem dlouhodobé agresivní manipulace ze strany obviněných a zejména vlivem prožitého znásilnění se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, v současné době závažné intenzity s nejistou prognózou úpravy. Z psychiatrického hlediska se jedná o vážnou dlouhodobou poruchu zdraví, která těžce narušuje kvalitu života poškozené. Další prognóza vývoje zdravotního stavu je nejistá, spíše nepříznivá. Svědkyně v současné době není schopna se bez nepříznivých následků pro své duševní zdraví opětovně vyjadřovat k prožitým událostem. Lze odůvodněně předpokládat, že tento stav bude dlouhodobý, v současnosti jej nelze časově ohraničit". Dne 14. září 2005 byla MUDr. J. V. policií vyslechnuta (č. l. 697 a 698), přičemž setrvala na závěrech uvedených v jí zpracovaném znaleckém posudku a uvedla: "Nejbližší doba, po kterou je možné alespoň částečně rozpoznat další perspektivu vývoje poruchy jsou minimálně tři měsíce". Policejními orgány bylo poté zjištěno, že poškozená dne 17. října 2005 odcestovala do Ruska. Z uvedeného vyplývá, že bylo zcela na místě, když soud prvého stupně postupoval dle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu.
Odkázat lze též na str. 6 a 7 rozsudku vrchního soudu, kde vrchní soud konstatoval následující: "Soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, který je zcela způsobilý k řádnému zjištění skutkového stavu. Za procesní pochybení nelze považovat postup užitý v přípravném řízení, kdy poškozená byla vyslechnuta v režimu prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a úkon byl soudem prvního stupně posouzen též jako úkon neodkladný s odkazem na osobu poškozené a zejména její státní příslušnost, kdy hrozilo, že předmětný úkon nebude možné v budoucnu zopakovat v případě, že poškozená opustí území České republiky. Zde je nutné odmítnout názor soudu prvního stupně, ke kterému dopěl v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 13 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy považuje přítomnost soudce u výslechu poškozené dne 18. srpna 2005 za rozhodnutí o konání neodkladného a neopakovatelného úkonu. Takovýto názor je v rozporu s ustanovením §158a trestního řádu, kdy soudce sice odpovídá za zákonnost provedení úkonu, nepřísluší mu však přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. Na druhé straně je však nutné zdůraznit hledisko vysoce rizikové zdravotní zátěže, které by pro poškozenou představovalo následné opakování traumatizujících zážitků v podobě oživování si v paměti předmětných jednání. V tomto směru je nutné poukázat jednak na výsledek opakovaného pokusu o výslech poškozené po zahájení trestního stíhání, kdy poškozená skutečně nebyla schopna k věci podrobně vypovídat. Přibraný znalec z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, který u poškozené diagnostikoval zdravotní újmu (viz výrok o vině), opakování výslechu poškozené vyloučil. I přes velmi kusou výpověď poškozené po zahájení trestního stíhání je však nutné poukázat na to, že i zde poškozená k jednání obžalovaných potvrdila, že ji "prodali do bordelu a musela jim odevzdávat vydělané peníze". S ohledem na shora uvedené skutečnosti je však třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nepochybil, když zvolil postup dle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu a přečetl výpověď poškozené učiněnou dle §158a trestního řádu". Odvolací soud se tedy výtkami směřujícími k provedení výslechu poškozené řádným způsobem zabýval.
Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře jasně uvedly, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud se odsouzení zakládá výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat ani ve fázi vyšetřování, ani v průběhu soudního jednání. Čl. 6 Úmluvy umožňuje soudům, aby svůj odsuzující verdikt opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout za následujících podmínek: Za prvé, pokud je absence konfrontace dána nemožností svědka lokalizovat, musí být prokázáno, že jej příslušné státní orgány aktivně hledaly. Za druhé (což se týká případu stěžovatele), sporné svědectví nemůže být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá (srov. např. rozhodnutí ve věci Mayali c. France [requete n. 69116/01], §31-32, in Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2005, str. 265 (269)). V posuzovaném případě obecné soudy založily výrok o vině v rozhodující míře nejen na výpovědi poškozené, ale i na řadě provedených svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů. Trestní řízení lze označit jako celek za spravedlivé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu