ECLI:CZ:US:2008:1.US.2817.07.1
sp. zn. I. ÚS 2817/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ZBA Geo Tech, s. r. o., se sídlem Praha 9, Nademlejnská 651/7, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2003, čj. 37 Cm 29/2002 - 32, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, čj. 9 Cmo 158/2004 - 54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Fondu národního majetku ČR (dále jen "FNM") na zaplacení částky 16,330.600,-- Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy při projednávání a rozhodování ve věci jeho nároku vůči FNM a následně pak vůči Ministerstvu financí ČR (dále jen "MF ČR") porušily jeho ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku, dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dopustily se toho chybným posouzením jednostranného úkonu FNM, který spočíval v pozastavení realizace přímého prodeje akcií obchodní společnosti STASIS, stavební a silniční stroje, a. s. (dále jen "STASIS") a dodatků ke kupní smlouvě, uzavíraných mezi právním předchůdcem stěžovatele (dále jen "stěžovatel") a FNM.
Stěžovatel uvedl, že uzavřel se žalovaným smlouvu o prodeji 100% akcií akciové společnosti STASIS. Podle smluvních ujednání byla před podpisem smlouvy složena částka 16,330.600,-- Kč, tj. 10 % kupní ceny, jako záruka na účet žalovaného. Zbývající částka měla být uhrazena do 90 dnů ode dne podpisu kupní smlouvy. Podle dodatku č. 1 k předmětné smlouvě měl být zbytek kupní ceny uhrazen do 30. 9. 1997 s tím, že případné nezaplacení kupní ceny v tomto termínu bude chápáno jako nezájem kupujícího a obě strany od smlouvy odstoupí ke dni 1. 10. 1997. Stěžovatel poté požádal MF ČR o snížení kupní ceny akcií. MF ČR poté pozastavilo lhůtu pro úhradu doplatku kupní ceny svým sdělením ze dne 29. 9. 1997. Z toho vyplývá, že stěžovatel se v té době nemohl dostat do prodlení s úhradou zbytku kupní ceny a prodávajícímu nemohl vzniknout nárok na 10 % kupní ceny. Tuto situaci stěžovatel označil jako překážku na straně převodce při dokončení kontraktu, neboť předmět smlouvy, tj. akcie STASIS, byl v okamžiku prohlášení konkurzu na majetek STASIS značně znehodnocen. O tom, že FNM považoval smlouvu za stále platnou, svědčí i jeho dopis ze dne 15. 10. 1998, kde se zdůrazňuje, že prodej byl MF ČR pozastaven a akceptuje se odstoupení správce konkurzní podstaty od smlouvy. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, podle kterých je za den ukončení smluvního vztahu označen 1. říjen 1997. Svou aktivní legitimaci ve sporu stěžovatel odůvodnil tím, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 4. 2000 se stal věřitelem FNM ČR.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze poukázal na problém aktivní legitimace stěžovatele, pokud se bude postupovat podle ustanovení §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu sp. zn. 32 Cm 29/2002 Městského soudu v Praze vyplývá, že rozsudkem téhož soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 16,330.600,-- Kč, podaná proti FNM ČR. Vzal za nesporné, že dne 28. 2. 1997 byla mezi právním předchůdcem stěžovatele (firmou Alfa kontakt, spol. s r. o.) a FNM uzavřena smlouva o prodeji 100 % podílu akcií na základním jmění ve společnosti STASIS, v souladu s privatizačním projektem č. 2029. Cena byla dohodnuta částkou 163,306.000,-- Kč. Na základě čl. IV. kupní smlouvy zaplatil stěžovatel FNM částku 16,330.600,-- Kč, jako záruku na účet žalovaného, a byl dohodnut termín splatnosti zbývající částky. V dodatku č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 14. 7. 1997 byla dohodnuta změna termínu úhrady zbývající částky tak, že musí být zaplacena do 30. 9. 1997. Pokud v tomto termínu uhrazena nebude, bude tato pasivita chápána jako nezájem stěžovatele o realizaci privatizačního projektu č. 2029 a obě strany od smlouvy odstupují ke dni 1. 10. 1997. Odkazem na ustanovení §344 a §349 ObchZ, upravující odstoupení od smlouvy, soud konstatoval, že smluvní strany si dohodly odstoupení od smlouvy v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku. Účinky odstoupení od smlouvy nastaly dnem 1. 10. 1997 a smlouva zanikla ex nunc. Stěžovatel neprokázal, že by byl termín odstoupení od smlouvy dohodou posunut. K dodatku č. 2 ke kupní smlouvě soud uvedl, že ten nemá žádné právní účinky, neboť není ani datován ani podepsán. Poukázal na §13 zákona o cenných papírech, podle něhož smlouva o převodu cenných papírů musí být učiněna písemně, stejně jako všechny její změny. Soudu nebyl předložen žádný doklad, že by k takové písemné změně předmětné smlouvy došlo. Proto uzavřel, že účinky odstoupení od smlouvy nastaly dne 1. 10. 1997. Po tomto datu již nedošlo k uzavření žádné další smlouvy, která by řešila vrácení uhrazené částky, která je předmětem sporu.
Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že při právním posouzení věci je třeba vyjít z ujednání kupní smlouvy o prodeji akcií. Ustanovení obchodního zákoníku o odstoupení od smlouvy je dispozitivní, proto bylo zcela v možnostech smluvních stran ujednat si podmínky odstoupení od smlouvy odchylně, jak také v daném případě učinily. V kupní smlouvě bylo mimo jiné dohodnuto, jakým způsobem bude zaplacena kupní cena (stěžovatel uhradí 10 % kupní ceny jako záruku a zbývající část kupní ceny zaplatí do 90 dnů od podpisu kupní smlouvy). Nebude-li tento zbytek zaplacen ve lhůtě a výši uvedené v kupní smlouvě, dojde k podstatnému porušení smluvní povinnosti; pro tento případ bylo sjednáno právo prodávajícího (žalovaného) odstoupit od kupní smlouvy. Částka zaplacená kupujícím ve výši záruky propadne ve prospěch prodávajícího. Pokud tedy nastaly okolnosti předpokládané ve zmíněných ujednáních kupní smlouvy, tj. pokud stěžovatel nezaplatil ve lhůtě zbývající část kupní ceny, pak kupní smlouva zanikla. Veškerá další jednání byla již bez vlivu na existenci zmíněného právního vztahu mezi účastníky, který zanikl v důsledku jednání stěžovatele, jako důvodu odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako nepřípustné, neboť neshledal, že by se jednalo o řešení otázky zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry obecných soudů všech stupňů s tvrzením, že chybně posoudily jednostranný právní úkon FNM ohledně pozastavení přímého prodeje akcií právnímu předchůdci stěžovatele. Výsledkem pak měl být zásah do jeho vlastnického práva, chráněného článkem 11 Listiny. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, protože stěžovatel v podstatě požaduje revizi dokazování, provedeného v řízení před obecnými soudy. Toto postavení ale Ústavní soud nemá, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Skutečnost, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud dodává, že Listina upravuje vlastnictví jako právo majetek vlastnit, což především zahrnuje nikým nerušený výkon vlastnického práva a to, že vlastnictví všech má stejný zákonný obsah a ochranu. Z konstantní judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že článkem 11 Listiny garantované základní právo chrání vlastnictví již konstituované, a nikoli vlastnictví teprve očekávané, jak je tomu ve zkoumaném případě.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Nelze než odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, která jsou ústavně právně konformní. Ústavní soud neshledal nic, co by věci dávalo ústavně právní rozměr.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu