ECLI:CZ:US:2008:1.US.2902.07.1
sp. zn. I. ÚS 2902/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Martinem Greplem, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2007, čj. 23 C 90/2006 - 42, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2007, čj. 1 Co 184/2007 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2007, čj. 23 C 90/2006 - 42, kterým bylo zastaveno řízení o ochranu osobnosti a stěžovatelce, jako žalobkyni, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému M. Č. na nákladech řízení částku 30 464,-- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále požadovala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2007, čj. 1 Co 184/2007 - 56, kterým bylo usnesení krajského soudu, v části týkající se náhrady nákladů řízení, potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou domáhala ochrany svých osobnostních práv a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Ostravě její žádosti vyhověl, k ochraně jejích zájmů jí ustanovil zástupce Mgr. Petra Konečného. Dne 25. 1. 2007 vzala stěžovatelka žalobu v celém rozsahu zpět, o čemž byl vyrozuměn i právní zástupce žalovaného. Poté krajský soud řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, jímž se domáhala změny výroku o náhradě nákladů řízení tak, aby žádnému z účastníků nebyly přiznány. Odvolací soud však výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že soudy obou stupňů zasáhly do jejího ústavního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka je tak, v důsledku nesprávného rozhodnutí, vystavena povinnosti platit náklady řízení, která jí neměla být uložena, případně ne v takové výši.
Pochybení soudů obou stupňů spatřuje stěžovatelka v tom, že soud prvního stupně přiznal právo na náhradu nákladů řízení žalovanému, spočívající v nákladech na zastoupení účastníka řízení advokátem, i když tento advokát nevykonal v řízení žádný právní úkon, neboť pouze soudu oznámil převzetí právního zastoupení žalovaného. Vyjádření ve věci žalovaný podával sám, nikoliv prostřednictvím advokáta. Usnesení soudu prvního stupně je založeno na nesprávném právním posouzení věci v otázce výpočtu náhrady nákladů řízení. Přestože stěžovatelka na tuto nesprávnost v odvolání upozornila, odvolací soud se s tím nevypořádal. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 454/04.
Podle stěžovatelky byl porušen i princip předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci v tom smyslu, jak je tato zásada vyjádřena v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01 a sp. zn. III. ÚS 187/98. Zásadní porušení zákonem uloženého postupu soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že soud v jejím případě nesprávně rozhodl o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, protože při rozhodování podle ustanovení §138 odst. 1 OSŘ nezkoumal, zda se v případě žaloby, kterou podala, nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Ze shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jehož zrušení stěžovatelka navrhla, bylo zjištěno, že řízení bylo zastaveno a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 30 464,-- Kč. Krajský soud toto rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 věty prvé OSŘ. Zpětvzetím žaloby stěžovatelka zavinila zastavení řízení a vznikla jí tak povinnost uhradit žalovanému náklady řízení, které představují náklady vynaložené na jeho právní zastoupení advokátem. Majetkové a výdělkové poměry žalobkyně neshledal jako důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle §150 OSŘ.
Vrchní soud v Olomouci, k dovolání stěžovatelky, výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení potvrdil a uložil jí povinnost zaplatit i náklady řízení odvolacího. Zabýval se otázkou, zda jsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 OSŘ. Vzal v úvahu dvě hlediska, tj. sociální situaci stěžovatelky, jako účastníka řízení, a zda by se nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce jevilo vůči ní jako nepřiměřená tvrdost. Uzavřel, že i kdyby byly sociální poměry stěžovatelky shledány jako důvody hodné zvláštního zřetele, nebyla splněna druhá podmínka. Přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému nelze, ve vztahu ke stěžovatelce jako žalobkyni, považovat za nepřiměřenou tvrdost vůči ní. V této souvislosti neuznal za relevantní argument stěžovatelky, že posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného bylo právně složité. I bez právního vzdělání bylo zřejmé, že žalovaný pasivně legitimován nebyl. Proto by bylo nepřiměřeně tvrdé vůči žalovanému, pokud by mu náklady, způsobené stěžovatelkou v důsledku neuvážené a nedůvodné žaloby, nebyly uhrazeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V této souvislosti je nutno připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by měl napravovat každé jejich (stěžovatelkou tvrzené) pochybení, v tomto případě přepočítávat náklady řízení. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, nalezne-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.)
Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že k porušení žádného základního práva stěžovatelky nedošlo. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s rozhodnutími obecných soudů o nákladech řízení. Z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že se jednalo o řízení, které zahájila sama neuváženou žalobou na ochranu osobnosti proti žalovanému, který jako zámečník, na příkaz a za asistence Policie ČR, v rámci exekučního řízení vedeného proti stěžovatelce jako povinné, otevřel její uzavřený byt.
S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci všechny tyto požadavky splňuje. Ústavní soud se v podstatě ztotožnil s odůvodněním usnesení tohoto soudu, na které v plném rozsahu odkazuje. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu