ECLI:CZ:US:2008:1.US.2928.08.1
sp. zn. I. ÚS 2928/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky OSINEK, a.s. "v likvidaci", se sídlem Ostrava-Vítkovice, Ruská 56, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Severou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 2/193, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 8 Afs 5/2008-191, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2007, čj. 31 Ca 33/2005-127, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním názoru ohledně interpretace §59 odst. 1 správního řádu č. 71/1967 Sb. a dále že se opomenul vypořádat s poukazem stěžovatele na související judikaturu správních soudů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
V souzené věci stěžovatel napadá rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc tedy není ještě v rámci správního soudnictví vyřešena konečným způsobem, ale bude dále projednávána v řízení před krajským soudem. Ústavní soud k této situaci ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338; Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, 2007, s. 383; nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 650/01; nález II. ÚS 248/04). I v projednávaném případě proto rozhodl návrh stěžovatelky odmítnout, neboť nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že jí zákon k dispozici žádný procesní prostředek pro ochranu jeho práv neposkytuje; soudní ochrana - kterou nelze samozřejmě chápat v materiálním pojetí jako právo na stěžovatelce příznivé rozhodnutí, ale výlučně v procesním smyslu, tedy možnost projednání věci soudem při zachování určitých základních zásad - jí bude poskytnuta v řízení před krajským soudem, jemuž věc k dalšímu projednávání vrátil Nejvyšší správní soud.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelé je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdili.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud projednávaný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj