ECLI:CZ:US:2008:1.US.2987.07.1
sp. zn. I. ÚS 2987/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky DEZADATA, spol. s r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Mostní 102, zastoupené JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou se sídlem Nádražní 188, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 7 Afs 5/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 30 Ca 217/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") a Krajského soudu v Brně (dále jen "KS").
Napadeným rozsudkem NSS, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a připojených příloh (rozsudků NSS a KS shora označených), byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti shora označenému rozsudku KS, jímž uvedený správní soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 2004 č. j. 311/04/FŘ/130. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 9. 2003 č. j. 54101/03/405921/0737 (dále jen "DPV"), kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben 1999 ve výši 47.190,- Kč.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se KS nevypořádal s námitkami uváděnými ve správní žalobě, opsal pouze odůvodnění správního orgánu, nesprávně vyhodnotil důkazy a tyto ještě "překroutil", což bylo namítáno i v kasační stížnosti. Ani NSS se však námitkami stěžovatelky řádně nezabýval a rozhodnutími obou soudů tak bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na soudní ochranu; v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zdůrazňující, že nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka uvádí, že v rámci jedné kontroly správce daně bylo tímto a následně správními orgány a soudy vydáno více rozhodnutí, při čemž se jednalo o stejný skutkový základ, a šlo jen o jiné období. V jiné právní věci, týkající se stejného skutkového základu za jiné období, která byla přidělena jinému senátu NSS, byl však rozsudek krajského soudu zrušen jako nepřezkoumatelný. Stěžovatelka poukazuje na odůvodnění uvedeného rozhodnutí ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 2 Afs 205/2006, v němž 2. senát NSS argumentuje tím, že formulace i rozsah relevantní části odůvodnění KS svědčí jen o tom, že KS plně přebral závěry žalovaného, což znamená zbytečnost správního soudnictví, jehož úkolem je kontrola činnosti veřejné správy a ta nemůže být naplněna při převzetí závěrů žalovaného. Za takové situace by došlo k faktické eliminaci soudního přezkumu a jiný výklad popírá smysl správního soudnictví. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci se jedná o stejný případ na základě stejné daňové kontroly a jde pouze o rozdílné faktury vystavené na plnění za jiné období. V zájmu sjednocování soudní praxe, kdy již není možno provést zpětnou revizi procesního postupu 7. senátu, nezbývá stěžovatelce nic jiného, než podání ústavní stížnosti. Proto navrhla, aby napadený rozsudek NSS i rozsudek KS byly zrušeny.
Ústavní soud po té, co se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, jakož i obsahem rozhodnutí NSS ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 2 Afs 205/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na rozsudek NSS, neboť pouze v případě, že by v poměru k tomuto rozhodnutí shledal porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a tento rozsudek zrušil, mohl by se dále zabývat ústavností rozsudku KS. V poměru k tomuto rozhodnutí však porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud nezjistil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem správních soudů v dané věci, s nedostatečně provedeným dokazováním, s jeho zhodnocením a s následným právním posouzením věci. Na její námitky vůči rozhodnutí krajského soudu však bylo dostatečně a podrobně reagováno v rozhodnutí NSS, na něž lze odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy; do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
NSS věnoval věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku KS za důvodné. Vysvětlil, že KS přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v dostatečném rozsahu, tj. v rozsahu námitek v žalobě obsažených (i když připustil, že krajský soud měl v tomto směru volit přiléhavější formulaci); jinak je však z jeho rozhodnutí patrno, že se zabýval žalobními body uplatněnými v žalobě, jakož i těmi, jež byly následně shodně se žalobou uvedeny i v jejím doplnění ze dne 26. 10. 2004. Jeho rozhodnutí tak není ani zmatečné ani nepřezkoumatelné; pokud jde o jeho poměrnou strohost, NSS konstatoval, že tato odpovídá samotné žalobě s tím, že obsah a kvalita žaloby, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví, předurčuje i obsah a kvalitu následného rozhodnutí. Zevrubně také vysvětlil, jak je v daňovém řízení rozložena důkazní povinnost a uvedl to, co bylo povinností stěžovatelky (a nikoliv správce daně) prokazovat při uplatnění nároku na odpočet DPH v roce 1999, vše s odkazem na příslušná v té době účinná zákonná ustanovení a také s odkazem na dřívější judikaturu, kterou v rozhodnutí citoval. Vyjádřil se také k provedenému dokazování (včetně výslechu svědka Ing. J. A., jemuž měl možnost klást dotazy zástupce stěžovatelky) se závěrem, že v dané věci stěžovatelka neprokázala faktické přijetí zdanitelného plnění uskutečněného jiným plátcem (Poznámka: podle daňového dokladu č. 99FV1023 datum vystavení i uskutečnění zdanitelného plnění dne 26. 4. 1999, vystaveného dodavatelem W.P.N., s. r. o., Horní Chaloupky, když předmětem plnění mělo být zabezpečení obchodně reklamního zastoupení na výstavě SFAMEX Praha 21. - 23. 4. 1999) a jeho použití k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, jakož i věcnou a časovou souvislost přijatých zdanitelných plnění se zdanitelnými plněními vlastními; tudíž závěr KS o neprokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH je v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí, v němž Nejvyšší správní soud také podrobně vysvětlil, proč některé námitky považoval za nepřípustné ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., považuje Ústavní soud za přezkoumatelné, prvky libovůle nevykazující, z něhož je dostatečně zřejmé, z jakých úvah jmenovaný soud při posuzování kasační stížnosti vycházel.
Pokud jde o odkaz stěžovatelky na rozhodnutí 2. senátu NSS v jiné jeho právní věci (jeho kasační stížnosti vyhovující), týkající se dle něj stejného skutkového základu, rozdílného pouze pokud jde o plnění v jiném období, je třeba uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti obsah rozhodnutí 2. senátu NSS nereprodukuje zcela přesně. Zdůraznit je třeba to, že uvedené rozhodnutí, které bylo výsledkem řízení přezkoumávajícího rozhodnutí finančního orgánu týkajícího se stěžovatelky (stejné daně za jiné období), bylo časově vydáno po rozhodnutí napadeném ústavní stížností; uvedených skutečností si byl 2. senát NSS vědom, sám zvažoval zda není dán důvod pro postup podle ust. §17 s. ř. s., tj. pro přerušení řízení a postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu. Dospěl však k závěru, že důvod pro tento postup dán není, neboť jak v rozhodnutí uvedl, z obsahu žalob a z následných rozsudků krajského soudu vydaných v těchto věcech vyplývá, že se jedná o případy překrývající se pouze do určité míry a také reakce KS na uplatněné žalobní body je rozdílná. Za tohoto stavu je nutno připomenout, že sjednocování judikatury ve správním soudnictví je věcí nikoliv Ústavního soudu, ale především NSS (§12 zák. č. 150/2002 Sb.). Jak je shora naznačeno, odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí NSS považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatelky se podrobně zabývající a dostatečně objasňující přijaté závěry; nevykazuje tedy ani prvky libovůle, ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995).
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stejně rozhodl Ústavní soud ve shodné věci téže stěžovatelky vedené pod sp. zn. III. ÚS 298/07.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu