ECLI:CZ:US:2008:1.US.31.07.1
sp. zn. I. ÚS 31/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: ECOMEDIA plus, spol. s r. o., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Farského 10, zastoupené JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem Praha 2, Hálkova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2006, čj. 29 Odo 1106/2006 - 71, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností a po odstranění vad, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu. Zásah do svých základních práv spatřuje v tom, že v řízení před Nejvyšším soudem, jako soudem dovolacím, byla povinna být zastoupena advokátem.
Poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ze dne 17. 12. 2002 ve věci A. B. proti Slovenské republice. Stěžovatelka se označila jako "subjekt podléhající právu jiné členské země" (Evropské unie) a poukázala na skutečnost, že ESLP ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil názor, že Česká republika nezajistila plnění svých závazků na poskytnutí řádné a včasné ochrany práv svých občanů. Proto není nutné vyčerpat všechny právní prostředky před podáním stížnosti k ESLP. Za další odlišující znak oproti shora zmíněnému rozhodnutí ESLP považuje stěžovatelka ustanovení advokátního tarifu, které stanoví výši odměny za poskytnutí právní služby související s podáním ústavní stížnosti a zastupováním před Ústavním soudem. Výše odměny stanovená tarifem v částce 1 000,-- Kč nemůže, podle stěžovatelky, pokrýt ani minimální hodinovou sazbu za čas věnovaný advokátem studiu rozhodnutí obecných soudů. Výše odměny stanovené pro tento druh zastoupení tak tvoří vážnou překážku k tomu, "aby občan ČR mohl reálně své právo na soudní ochranu uplatnit". Podle komunitárního práva pak nelze spravedlivě požadovat, aby takovou překážku snášel jiný subjekt v jiné zemi EU.
Stěžovatelka tvrdí, že její práva jsou chráněna nejen v článku 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky, ale i čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a čl. 2, čl. 3, čl. 12, čl. 17 a čl. 21 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále "SES") a čl. 6 Smlouvy o Evropské unii (dále "SEU"). S odkazem na čl. 234 SES stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud "v případě, že zjistí, že ESD dosud neřešil otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení závazků členskou zemí EU v rámci problematiky práva rovného přístupu k poskytnutí soudní ochrany", věc postoupil Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. Stěžovatelka otázku formulovala následovně: "Nechť ESD zaujme zásadní stanovisko, zda ustanovení §241 OSŘ a ustanovení §29 a §30 zákona č. 182/1993 Sb. zák. České republiky jsou ve vztahu k čl. 6 a čl. 14 Úmluvy a čl. 2, čl. 3, čl. 12 SES, resp. čl. 6 SEU a čl. 17 a 21 SES slučitelné s právem všech soutěžitelů působících na Evropském trhu na zachování rovného přístupu k poskytnutí soudní ochrany."
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že v konkursním řízení ve věci úpadce VELTECH spol. s r. o. stěžovatelka navrhla Městskému soudu v Praze, aby povolil její vstup do řízení na místo jiného věřitele. Usnesením ze dne 25. 4. 2005, čj. 94 K 6/94-126-17, městský soud jejímu návrhu nevyhověl. K odvolání stěžovatelky, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2005, čj. 1 Ko 380/2005 - 33, potvrdil usnesení městského soudu.
Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením ze dne 5. 5. 2006, čj. 94 K 6/94-126-61, vyzval městský soud stěžovatelku, aby si ve lhůtě 15 dnů od doručení jeho usnesení zvolila advokáta a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání. Podáním ze dne 5. 6. 2006 požádala o prodloužení lhůty, protože její advokát JUDr. Petr Kalenský je mimo území České republiky.
Dalším usnesením, tentokrát již Nejvyššího soudu, ze dne 17. 8. 2006, čj. 29 Odo 1106/2006 - 66, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění nedostatku povinného zastoupení, ve lhůtě jednoho týdne od doručení usnesení. Na to reagovala další žádostí, ze dne 24. 8. 2006, o prodloužení lhůty, ale nedostatek povinného zastoupení advokátem neodstranila ani do 25. 10. 2006, kdy Nejvyšší soud usnesením pod čj. 29 Odo 1106/2006 - 71, dovolací řízení zastavil. V odůvodnění konstatoval, že v reakci na žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty začal konat další úkony až v říjnu 2006, ale ke zhojení nedostatku povinného právního zastoupení v řízení o dovolání do dne jeho rozhodování nedošlo.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Pokud stěžovatelka poukázala na závěr ESLP o tom, že v České republice není nutné vyčerpat všechny vnitrostátní opravné prostředky k ochraně práva (čl. 35 odst. 1 Úmluvy), má patrně na mysli případ H. proti České republice. Tento případ se týkal porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K této problematice ESLP konstatoval (vzhledem k tehdejší české právní úpravě), že v České republice neexistuje skutečný právní prostředek nápravy, který by jednotlivci umožnil stěžovat si na nadměrnou délku řízení.
Argument o nízké sazbě mimosmluvní odměny za úkony ve věcech ústavních stížností (§9 odst. 3 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů) by snad mohl být argumentem advokáta, nikoli stěžovatelky. Navíc advokát by měl vědět o novelizaci advokátního tarifu, provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., účinné od 1. 9. 2006.
K porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nedošlo.
Návrhu stěžovatelky na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru Ústavní soud nevyhověl z následujících důvodů.
Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je, podle čl. 234 SES, zjednodušeně řečeno, posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy aplikovat v řízení před vnitrostátním soudem.
K poukazu stěžovatelky na čl. 6 SEU je vhodné uvést, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách, týkajících se SEU, je omezená. Podle čl. 46 SEU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách, týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 SEU [čl. 46 písm. d)], avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie, s tím, že čl. 6 (původní čl. F) SEU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států.
K dalším ustanovením komunitárního práva, o nichž se stěžovatelka domnívá, že by v její věci měla být aplikována, lze konstatovat, že pomocí konstrukce, kterou si vytvořila, by bylo možné učinit předmětem působnosti komunitárního práva v podstatě cokoli. ESD ostatně ani nemůže posuzovat konformitu konkrétních ustanovení vnitrostátních právních předpisů a ty případně derogovat. Může maximálně konstatovat, že určitá pravidla odporují či naopak vyhovují komunitárnímu právu. Takovým odporujícím pravidlem rozhodně není obligatorní zastoupení v řízení o dovolání a v řízení o ústavní stížnosti. Tento standardní institut v řízení před vrcholnými soudními institucemi je ostatně i součástí procesu vedeného před ESD (čl. 19 statutu Soudního dvora) a podobně jako v řízení o ústavní stížnosti, ani zde není možné, aby kvalifikovaný právník vystupoval v řízení sám (jako v řízení o dovolání) - účastník řízení musí být vždy zastoupen třetí osobou. Otázka, kterou formulovala stěžovatelka, se limitně blíží typu otázky, která je v doktríně ESD označována pojmem acte clair. Institut předběžné otázky (a jak výše uvedeno, ani institut ústavní stížnosti) nemůže stěžovatelce sloužit ke zhojení její procesní nedbalosti, kterou projevila v řízení o dovolání, kdy po dobu 5 měsíců nedokázala odstranit vady svého dovolání.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před Nejvyšším soudem, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu