ECLI:CZ:US:2008:1.US.316.08.1
sp. zn. I. ÚS 316/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. Ivana Reháka, soudního exekutora, sídlem Dlouhá 9, Ústí nad Labem, zast. JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem, sídlem Nám. Míru, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13.11.2007, č.j. 10 Co 1166/2006-288, a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29.6.2006, č.j. 50 Nc 4772/2003-272, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), a Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud"). Uvedl, že okresní soud nařídil usnesení na majetek povinné a stěžovatele pověřil provedením exekuce. Pozdějším usnesením okresního soudu bylo exekuční řízení na návrh oprávněného zastaveno, neboť v průběhu exekuce došlo k uhrazení vymáhané pohledávky. Stěžovateli byl přiznán nárok na náhradu nákladů exekuce v celkové výši 54 204,90 Kč a zároveň byly zrušeny jeho příkazy k úhradě nákladů exekuce. Při stanovení výše nároku soudního exekutora vycházel soud z vyhl. č. 330/2001 Sb. a nevzal v úvahu přechodná ustanovení novely č. 233/2004 Sb., protože je shledal jako odporující principům právního státu, tudíž stěžovateli přiznal nárok na odměnu pouze v minimální paušální výši. Krajský soud k odvolání stěžovatele usnesení zrušil a vyslovil závazný právní názor, že nelze odepřít aplikaci platného právního předpisu. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl opětovně, a to stejně, jako v prvním případě, jeho usnesení tentokrát krajský soud potvrdil, a to s odkazem na v mezidobí vyhlášený nález Ústavního soudu č. 94/2007 Sb.
Proti napadeným usnesením podává stěžovatel ústavní stížnost, a to z následujících důvodů:
- postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), kdy za nepředvídatelný postup považuje svévolné porušení principu vázanosti právním názorem odvolacího soudu,
- soud I. stupně nebyl oprávněn odepřít aplikaci platného právního předpisu, protože obecné soudy jsou oprávněny posoudit rozpor podzákonného předpisů se zákonem, pokud takový rozpor z právní úpravy jednoznačně a výslovně vyplývá; odlišný postup v rozporu s čl. 36 Listiny zasahuje do právní jistoty,
- krajský soud aplikoval nález Ústavního soudu při posuzování hmotněprávního nároku stěžovatele, který vznikl a byl řádně uplatněn ještě před jeho vyhlášením, derogace předmětných ustanovení nemůže mít vliv na to, zda nárok podle těchto ustanovení vznikl, či nikoliv; takový postup je v rozporu s čl. 36 Listiny,
- i při aplikaci vyhlášky ve znění před novelou mu měla být přiznána odměna ze základu, jímž byla výše uhrazené pohledávky v průběhu exekuce, neboť tato částka představuje i exekutorem vymožené plnění, proto postup soudů považuje stěžovatel za základ do jeho základního práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předloženého usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že okresní soud uložil povinné nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce v celkové výši 4 204,90 Kč, což zdůvodnil zjištěním, že k zastavení exekuce došlo k návrhu oprávněné pro chování povinné, účtované náklady ve výši 252 000,- Kč exekutorovi nepřiznal, protože nebyly specifikovány co do důvodu, výše a účelnosti jejich vynaložení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího soudu, že mu měly být přiznány náklady vycházející z výše uhrazené splátky a požadoval, aby mu byla přiznána odměna ve výši 1 050 000,- Kč, náklady exekuce paušální částkou 3 500,- Kč a náklady správce podniku 252 000,- Kč. Krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že exekutorovi přiznal náklady ve výši 4 324,- Kč, jinak ho potvrdil, přičemž zdůraznil, že o odvolání rozhodoval po vydání nálezu Ústavního soudu č. 94/2007 Sb. a odkázal na něj. Konstatoval, že stěžovatelem nebyla částka vymožena exekucí, ale byla dobrovolně plněna povinnou, proto přiznal stěžovateli paušální odměnu, náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty. Ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že náklady správce podniku nebyly, a to ani k výzvě soudu dostatečně specifikovány, že nebyla prokázána účelnost těchto nákladů a dokonce ani jejich vztah ke konkrétní exekuční věci.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Podstata ústavní stížnosti je založena na možnosti aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 8/06 publ. pod č. 94/2007 Sb. V něm Ústavní soud konstatoval, že považuje skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Pro rozpornost částí vyhl. č. 330/2001 Sb., jakož i některých novelizujících ustanovení, s Ústavou ČR a Listinou, Ústavní soud příslušná ustanovení zrušil a vybídl obecné soudy, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s principy naznačenými v nálezu. Z těchto principů následně vycházel Ústavní soud též při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech ve věcech sp.zn. I. ÚS 639/04 a sp.zn. I.ÚS 752/04.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že postup obecných soudů byl plně v souladu s jeho rozhodovací praxí, a proto nejsou stěžovatelovy námitky relevantní. K nim in concreto dodává, že
- vázanost právním názorem odvolacího soudu není možno absolutizovat a trvat na naplnění tohoto postulátu dospěje-li Ústavní soud k závěru o protiústavnosti právní úpravy, která by měla být aplikována v důsledku právního názoru odvolacího soudu,
- podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce obecného soudu vždy oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, nikoliv pouze při existenci jednoznačného a výslovného rozporu,
- tvrzený nárok sice vznikl v době před zrušením příslušných ustanovení vyhl. č. 330/2001 Sb., ale nebylo o něm pravomocně rozhodnuto, soud při jeho posuzování musel vycházet ze stavu v době rozhodování,
- ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Pl. ÚS 8/06 soudy logicky interpretovaly význam okolnosti, že dlužná částka byla uhrazena po nařízení exekuce, avšak bez přímé účasti stěžovatele na provedení exekuce.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu