ECLI:CZ:US:2008:1.US.3238.07.1
sp. zn. I. ÚS 3238/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Š., advokátky, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, čj. 26 Odo 1553/2005 - 681, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, čj. 16 Co 7/2005 - 646, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 18 C 487/98, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 18 C 487/98, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, čj. 16 Co 510/2005 - 674, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o její žalobě na zaplacení odměny za právní zastupování klienta v restituční věci, sjednané podle §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., jako podílové odměny na hodnotě věci. Stěžovatelka tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s interpretací smlouvy o právním zastupování obecnými soudy, kterým vytýká, že při rozhodování o výši její podílové odměny vycházely z ocenění věci tržní cenou, a nikoli z ceny stanovené podle oceňovacích předpisů, tj. vyhlášky Ministerstva financí č. 393/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 611/1992 Sb. Podle stěžovatelky nebyl v době uzavření smlouvy o právní pomoci pojem tržní ceny vůbec znám a pro veškeré účely byly používány tehdy platné oceňovací předpisy. Stěžovatelka argumentuje tím, že smluvní strany nemohly pomýšlet na jiný způsob ocenění, pro potřeby stanovení její odměny, než podle tehdy platných oceňovacích předpisů. Podle jejího názoru svými rozhodnutími obecné soudy zasáhly do autonomie vůle jednajících stran a překročily tak rámec prosté interpretace. Tím také překročily ústavně zaručené meze, v rámci kterých mohou obecné soudy hodnotit dokazování.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, který není další instancí v systému obecného soudnictví, a není tak soudem nadřízeným obecným soudům. Zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s ústavněprávními principy. Poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je možné rozhodnutí obecných soudů považovat za rozhodnutí, kterým bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, pokud byly právní závěry obecného soudu výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a které vybočují z mezí ústavnosti nebo se jedná o svévolnou interpretaci příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelka tvrdí, že právní závěry obecných soudů, v její věci, jsou právě výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů.
Ústavní soud však takové pochybení nezjistil. Napadená rozhodnutí obecných soudů se, při stanovení výše podílové odměny za právní zastoupení stěžovatelky, opíraly o platné právní předpisy, jejichž aplikace na předmětnou smlouvu o právním zastupování nepostrádá racionální základnu a nelze v ní spatřovat extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Postup obecných soudů nepředstavuje vybočení ze standardů ustáleného výkladu a tím ani jejich rozhodnutí není nepředvídatelné, resp. "svévolné".
V žádném případě pak nelze postup obecných soudů považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Nutno také zdůraznit, že výklad, zda použití určitého způsobu stanovení výše podílové odměny za právní zastoupení je či není v konkrétní právní věci přiměřené, nespadá do pravomoci Ústavního soudu, který není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy.
Ohledně rozhodnutí o povinnosti platit náklady řízení stěžovatelka nijak neuvádí, v čem spatřuje protiústavnost příslušného rozhodnutí. Jak Ústavní soud nedávno rekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ...rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 607/04, ze dne 16. 2. 2006, přístupný na www.judikatura.cz). O takovýto případ se zde ovšem nejedná. Není totiž úkolem Ústavního soudu, jak se patrně domnívá stěžovatelka, provést revizi každého rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proti ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu